Dneska v noci se mi zdál sen o ohni. Hořelo a všichni si stihli v panice zachránit „jen“ své životy, ale já jsem si stihla vzít mobil a batoh a šla jsem od ohniska pryč, ostatní utíkali a já šla. Co to může znamenat? Netroufám si říct ani odhadovat. Vzbudila jsem se poté s dojmem, že se má „divoká řeka“ v mé mysli tímto snem uzavřela a naplnila. Je to vyústění období, které s „divokou řekou“ žiji několik dní.
Ještě jsem si stihla dneska vysnít, že jsem si na své bývalé základní škole vařila na chodbě jídlo a byla jsem zároveň vyvolána třídní učitelkou k tabuli, a když jídlo bylo skoro hotové, musela jsem pánev a sporák opustit a měla jsem jít k tabuli. Měla jsem kalup. Musela jsem poprosit nějakou spolužačku/spolužáka (ve snu to byla bezpohlavní osoba), jestli mi pánev a jídlo ohlídá, aby se nepřipálilo. Opět nějaké téma s teplem sporáku.
Nevím, jak to mám uchopit. Chtěla jsem vám napsat hluboký a tajemný článek na téma „divoké řeky“- proudu myšlenek v mé hlavě, ale nějak se ten článek těmito sny zkomplikoval. Prý tyto sny jsou výkladem mé „divoké řeky“ posledních dnů. Alespoň tento dojem, pocit byl hned ráno při probuzení.
Co s tím? Neumím vykládat sny. A i kdyby mi je někdo uměl vyložit, nevím, jestli jsem připravena vstřebat, pochopit a uchopit vyložený význam. Přijmout výklad. Co když vám píši nyní neintimnější sny a nemám nic více k tématu „divoká řeka“?
„Divoká řeka“ v mém kortexu se poslední dny týkala pocitu nesvázané – nespoutané – volnosti. Úplně se mi chce říct – „BE FREE, please! My Dear.“ A to jsem angličtinou po letech neužívání celkem nepolíbená. Kdo ví proč mám někdy chuť mluvit cizími jazyky s ohledem na to, že je neumím a nejdou mi. Nemám talent na cizí jazyky.
Nesvázaná volnost. Nespoutaná. Teď mě napadá, že než to tady rozparádím – začnu psát, co mám v sobě, neměla bych jít opět spát a počkat si, co mi řeknou sny? Není divné k článku takto přistupovat? Každopádně mě to napadlo.
Uvědomuji si, že vás poslední dva články – toto bude možná třetí – docela napínám. Sama nevím, proč to tak je. Něco ve mně zraje a nemám ještě pořád správná slova, jak to uchopit a sepsat?!
Nesvázaná volnost. Nespoutaná. Co si pod tím představujete? Tento článek je takový diskuzní, že? 🙂 Snažím se, abych pracovala i s vašimi myšlenkovými pochody a pokud to „jen“ čtete a nic vám to neříká, nevadí. Je také možné, že to čtete pomalu, nebo to fakt ČTETE a „povídáte“ si se mnou. Vnímáte slova a prožíváte to se mnou. A vedeme dialog. Což je mi milejší.
Nespoutaná. Nesvázaná. Svobodná. Ano, svoboda – to jest termín, který má mnoho výkladů. Ale kdo se již v životě někdy osvobodil i jen o jednu věc, hřích, záležitost, zlozvyk, nešvar, návyk, posedlost, či obsesi, ví a zná svobodu ze zkušenosti a poznal ji na vlastní kůži. Nemám na mysli konkrétně svobodu politickou, celospolečenskou. Mám na mysli vnitřní svobodu ducha. Svobodu duše jednotlivce. Která též v dobách politické nesvobody strádá, ale odložme, prosím, tento úhel pohledu.
Pokud nebude moct být projevena láska ve své velkosti a ve svobodě, budeme neustále strádat. Každý den o trochu lásky méně. Nezní to tak dramaticky, ale je to tragédie. Možná máme již hroší kůži a nechceme nad takovým detailem vůbec uvažovat, připouštět si jej k tělu. Proč taky, mohli bychom se cítit jako slaboši. Nebo? Nebo nad tím uvažujete a vaše srdce má ještě šanci.
Když to vezmu za sebe, byla jsem do dvaceti dvou let od lásky uvnitř sebe odpojená. Nevím, kdy se to stalo, ale až v tomto věku jsem se opět připojila ke svému vnitřnímu prameni a zároveň ohni, který mě dokáže zahřát, ale i popálit. K sebelásce a lásce všeobjímající. Možná vás tímto označením štvu, ale pojďme ze sebe nedělat až takové tvrďáky a pojďme se zamyslet a kouknout do sebe.
Schválně používám i pojem nesvázaná volnost. Protože více než u pojmu nespoutaná si dokážu představit, jaká je špatné a smutné, když někoho svazujeme, zavazujeme svými nároky, představami a nedáváme mnu volnost. Ale stačí když zůstaneme u sebe. Jak se nám líbí, když jsme sami se sebou svázáni v lanech, řetězech, řemenech nelásky vůči sobě. Zavázáni vůči sobě druhem mlčenlivosti, abychom si neprozradili, že se na sobě dopouštíme násilí a proviňujeme se. Natož když to děláme druhým. Je to druh „odpojení se od sebe“, od prožívání, od emocí, od lásky. Tajíme to před sebou.
Alespoň mně se to dlouho dařilo. Vůbec jsem netušila, že žiji v období, kdy nejsem v kontaktu se sebou, s hlubokými emocemi, s láskou. A to jsem v tom období (neurčito až dvacet dva let) prožívala i partnerské vztahy, ale v jaké kvalitě, že?!
Možná se mi tu stále nedaří vystihnout, jak velkou problematiku mám na mysli – spoutaná láska, svázaná volnost. To je jako žít za komunismu. A jsem zpět v politice – napíši jen krátké okénko. V dnešní době jako KLDR, Čína jsou pro mě v mysli představitelé utlačující lásku na úkor režimu. Ano, jsou další státy s tímto politickým režim, ale pro mě to nyní nemá takový význam je zde všechny vypisovat.
Také mám na mysli naši historii a národní tragédie. Narodila jsem se v 1989, takže si to akorát představuji, ale myslím si, že to bylo velmi špatně. A bylo to zlé! Svoboda bylo sprosté slovo. Pravdu bylo zakázané hledat.
Když se vrátím k našemu tématu – sebelásce, ohni a zároveň prameni uvnitř nás, musím říct, že je to zároveň nepopsatelné a nezastižitelné a asi dost troufalé snažit se to napsat. Co? No, přeci popsat nespoutanou volnost, svobodu a pravdu v nás. Je to jemné a nedomyslitelné v jakých rozměrech to výše zmíněné existuje. A mám i teď představu, že pokud by stále o trochu neměla na vrch láska, svoboda a pravda, že už tu dávno nejsme. Nechci tu nijak vystupovat ani za „sluníčkáře“, „pravdoláskaře“, „Pražskou kavárnu“.. nebo co všechno pracuje také s těmito pojmy, na které si od té doby skoro nemůžeme dovolit sáhnout, jinak se okamžitě zařadíme do nějaké politické skupiny. Naštěstí tu pojmy – láska, svoboda a pravda – byly dříve než tyto „politické“ skupiny vznikly a věřím, že je nebudeme zaměňovat.
Nespoutaná volnost. Je to také o tom, že se musíme zapomenout se stále řešit, být důležití až veledůležití sami před sebou. Jinak ten oheň, co je nám nabízen bude vyhasínat až jednou vyhasne a bude těžké jej znovu rozžehnout.
Nesvázaná volnost. Je to také o tom, že se musíme zapomenout se stále nemilovat, odmítat se. Protože jednou toho opravdu dosáhneme a bude těžké se začít milovat.
Volnost je také o pravdě uvnitř nás a o nás. Bez pravdy nedosáhneme svobody ani lásky. Bez pravdy by nebylo ani cesty ani života. To jsou fakta. To není názor. To nejde vyvrátit.
Oheň nám bude hořet pokud budeme chtít, aby hořel. Pokud budeme chtít žít. Volní budeme pokud se o volnost budeme snažit a budeme ji hledat. Nesvázaní a nespoutaní budeme, pokud budeme neustále a neúnavně hledat věci, které nás činí nesvobodnými, závislými, smutnými, beznadějnými a rezignovanými, a budeme je eliminovat.
Vím, že jsem v článku použila spoustu „cizích“ slov, pokud jste je nezažili na vlastní kůži, může se vám článek zdát chaotický až nesrozumitelný. Ale kdo již má nějakou zkušenost, mohlo by to přinést nějaké milé uvědomění a zamyšlení. A mohlo by nás to pohladit na duši, že ještě nějaká naděje existuje. „Přeciž. Faktis. Totiž. Rozhodně.“ (jak by řekla mě jedna „milá duše“). SPOLU, jo?
