Hlava v oblacích, tělem na horách…

Zdravím po krátkém výletě. Vyrazila jsem si s našima na procházky po horách Krkonošského národního parku.

Mám v sobě pár sdělení, se kterými bych se chtěla posdílet.

V práci se to příjemně rozjíždí, mám klienty, kteří se chtějí naučit i cizí jazyky, kromě nácviků každodenních činností. Ve středu jsem učila angličtinu a druhá klientka, když slyšela, že taky učím, tak si objednala doučování italštiny. 🙂 Tu jsem se nikdy neučila, tak se asi začnu učit od začátku s klientkou.

Sudoku, osmisměrky jsou nasnadě. Nebo křížovky. Také například „Člověče, nezlob se!“ Podařilo se uskutečnit i seznamovací aktivitu, kdy se klienti komunitního bydlení seznamovali ve dvojicích, dělali spolu rozhovor, a pak každý představoval toho druhého. Dále se stihl vytvořit i Strom života komunity, kdy jsme kořenům, kmenu a větvím daly specifické významy.

Měla jsem možnost se setkat s člověkem v psychotickém stavu, který byl poté nedobrovolně hospitalizovaný za účasti policie a zdravotnické záchranné služby. Zajímavý byl pro mě psychotický svět daného člověka, který byl „napojený“ na celý svět, četl myšlenky všem a věděl, že je v tom dobrý a byl na to hrdý. Což mi připomnělo mé období, kdy jsem prožívala velikášské bludy, měla jsem třeba mesiášský syndrom. Chtěla jsem být spasitelkou lidí, chtěla jsem je pozvat na cestu bezkompromisního uzdravení a osvobození. Vnímala jsem se jako anděl, posel Boží, který jen pomáhá, nikdy neškodí. Pak jsem narazila na realitu! Kdy mi to lidé kolem mě vyvraceli. A tak jsem se po čase vrátila zpátky na Zemi. Díky zkušeným lidem v mém okolí a jejich erudici. Vytrvalosti. A důvěře v mé uzdravení za pomocí psychiatrické medikaci a psychoterapie.

Ve volném čase jsem přišla sebereflexí na to, že se v poslední době hodně věnuji jídlu, respektive třeba pětkrát denně. Za to se neošidím, musím si uspokojit chutě, ale má to vliv na mojí váhu. Chutě jsou asi vetší než je potřeba každý den k uspokojení tělesných potřeb – přiměřenému kalorickému příjmu.

Úzkosti nijak tělesně nepociťuji, ale říkám si, jestli nemám takovou globální existenciální úzkost z toho, že jsem stále sama a jaký je tedy můj osud? Ptám se sama sebe. Protože to nevím. Možná by to vysvětlovalo ten můj apetit, prostě nahrazovat své psychické naplnění naplněním fyzickým – zaplnit se jídlem. Nevím, no.

Říkám si, že jsem vždy v životě měla období, kdy jsem hubla a kdy jsem přibírala, ale nikdy to nebylo plus 30 kilogramů. Oprava, teď to tak je! Snad je to také jen období. Snad časem přijdou impulsy a budu zaplněna a naplněna jimi. Doufám v to.

S tím, jak mám snad ještě jen nadváhu, nevím, nepřesné BMI jsem si raději nepočítala, vidím všechny lidi kolem sebe jako hubené, či vyhublé. Což by mi nevadilo, ale když pak vnímám, že se ti lidé, přestože mají krásné postavy a jsou zdraví, se nepřijímají – mají nějaký komplex, divím se, jaká patologie se v nich usadila a kde se to nesebepřijetí bere! Co pak máme dělat my „krev a mlíko“? 🙂 Nemají více problému hubení než otylý? Nejsou plnoštíhlí se sebou více spokojení?

Štíhlí lidé to neprezentují, že se sobě nelíbí, někteří se i sobě trochu líbí, ale pořád je něco ještě trochu nedokonalé, říkám si pak, jak jsou asi šťastní. Když vezmu své okamžiky „teď“ bývám převážně v poslední době šťastná a to nepatřím ani mezi hubené, zdravé a krásné.

Jak tito lidé fungují ve své psychice, když se stále za něco nenávidí, neoceňují, nedostatečně se vnímají jako spokojení. Zdraví je definováno jako biologické, psychologické a sociální (i spirituální) wellbeing.

Co když i u těch na první pohled „zdravých“ je skrytá nějaká patologie – taková jemná nuance, detail, temný odstín , který ale život dotyčného znepříjemňuje natolik, že není dostatečně sebepřijatý. Jak asi může být spokojený a šťastný, jak moc je takový člověk autentický a do jaké míry může druhým předávat radost, když zcela vnitřní radost nevlastní?

Ano, tlustí taky chtějí například shodit váhu. Poznám kolem sebe lidi, kteří mají kilogramy navíc s tím, že by rádi něco shodili, ale nezatěžují okolí a vlastně vyzařují více radosti než ty hubení. Mají v sobě jiskru života a spokojenosti. Pohody a nepoměřování se. Respektují svou nedokonalost a nijak se za to netrestají. S pokorou fakta přijímají. Jsou více otevření. Autentičtí ve své slabosti.

Říkám si, že se chci přiblížit těmto spokojeným, netrestajícím se, nehodnotícím se, nesoudícím, respektujícím a otevřeným. Kéž se mi to daří! A vám také.

Není na škodu vzhlížet k Dokonalému, ale nesmíme zapomenout, že jsme lidé.

Jedna odpověď na “Hlava v oblacích, tělem na horách…”

  1. Něco na té úvaze bude. Já mám zdravou váhu, dokonce docela blízko té dolní hranici, a přesto nejsem pro sebe „dost hubená“. Nebo alespoň dost vypracovaná. I když, možná to souvisí s mojí fyzickou kondicí, která není tam, kde býval., S lehkostí pohybu, když jsem štíhlá a jemně osvalená. Když můžu svižně pádit do kopce a vnímat sílu svého těla i plic, kdy se skoro nezadýchám, to je krása! A to mám obrovské štěstí, že z psychiatrické medikace nepřibírám, vím, že v tom jsem spíš výjimka. Každopádně řeším to dost, i když bych vůbec nemusela – vše je, jak má být… A určitě se nemám tak ráda, jak bych mohla i v té oblasti vzhledu, je to zvláštní, nemám důvod se sobě nelíbit, jinak bych vlastně vypadat nechtěla, tak proč to vlastně někde uvnitř mě stále hlodá??

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.