Tento týden je ve znamení neofém. Papoušků. Začalo to v pondělí. Mimo jiné jsem měla v pondělní dopoledne setkání s terénní sestrou z CDZ (Centrum duševního zdraví Jihlava), se kterou jsme si pěkně hodinu a půl povídaly a probraly uplynulý týden. Odpoledne jsme jely s mamkou koupit Korince nějaké drobnosti do chovatelských potřeb. Ale v tom jsem se šla z nějakého důvodu podívat ještě po obchodě a narazila jsem tam na schouleného ptáčka, takového opuštěného, smutného a krásně barevného. A v tom jsem se zamilovala. Nemohla jsem na ptáčka přestat myslet.
Byla jsem z dřívějška zvyklá papouška obstarávat přibližně dvanáct let. Měla jsem papouška zpěvavého. Nikde jsme si ho nekoupili, prostě se k nám dostal. Taťka jel jednou Jihlavou, a když přijížděl do křižovatky, ležel tam sražený pták. Rychle vystoupil, hodil ho za sedačku řidiče a přijel s ním domů. Jelikož to byla samička papouška zpěvavého, tak to byl prostě jen zelený ptáček, který měl prasklý zobáček a poraněné křídlo. Skoro týden seděla v kleci na jednom místě. Vodu a zrní jsme jí dali co nejblíže. Myslím si, že moc nejedla, snad i pila vodu a kritický týden přežila. Křídlo jsme mazali framykoinem, zobák časem srostl sám. A papoušek nás skoro dvanáct let obšťastňoval.
A když jsem byla v pondělí večer doma s našima, začala jsem o papouškovi mluvit. Taťka nebyl vůbec proti, mamka měla starosti, že bude ptáček hlučný, bude hodně zpívat a bude nás budit. Taťka je ptáčkomil. Celou zimu poctivě krmí ptáčky do krmítka a myslím, že jich tu přes zimu nemáme málo. Někdy se přijde do našeho krmítka nakrmit i veverka.
Podařilo se mi naše přesvědčit, že jeden ptáček je fajn, že to známe, jaké to je a že to bude zase naše milá zpovědnice, neboť to tak u nás bývá, že se zvířátky celkem z radosti, když je vidíme, rozmlouváme.
Ještě večer jsme s taťkou hledali vhodnou klec, či voliéru. Našli jsme pěknou prostornou klec a krásnou voliéru. Nemohli jsme se rozhodnout, co je to správné. Klec, či voliéra.
V úterý jsem měla v deset hodin ráno psychoterapii. Ale jelikož jsem nemohla vůbec dospat z obavy, že mi někdo „mojí“ neofémku koupí, jela jsem ještě před psychoterapií do chovatelských potřeb si ji zamluvit s tím, že nám přijde klec, či voliéra do konce týdne, ale pořád jsme nevěděli. Načež po psychoterapii mi napsali ze Slovenska, kde jsme měli vyhlídnutou tu voliéru, že mezi mřížkami je jen 1 cm mezera, což jsme považovali pro naší neofémku za ideální a rozhodli jsme se objednat voliéru. Ale nastal maličký zádrhel, kdy voliéra přijde. Volala jsem do firmy, která nám měla voliéru prodat. Dozvěděla jsem se, že to do konce týdne nepřijde. Nemám s tím počítat. To pro mě nebyla moc pozitivní informace. Už jsem neofémku déle v chovatelských potřebách nechávat nechtěla.
Poněvadž jsem měla úterý nabité, tak jsem nějak respektovala, že mám neofémku zamluvenou do konce týdne a doufala jsem, že do konce týdne přijde i voliéra. Stavila jsem se po psychoterapii na oběd ke kamarádům ornitologům. Kde mě seznámili s „ptačím notovým záznamem“ – tzv. spektrogramem. Záznam, kde je barevně zobrazen zpěv či hlas ptáků. Přidám jsem notové záznamy, které jsou složené z více ptačích zpěvů a nějaké i jednotlivé ptáčky.
Bylo pro mě obohacující vidět notový záznam ptačího zpěvu. Netušila jsem, co existuje za programy, které pomáhají monitorovat výskyt ptáků.
K tomu jen připojím pro mé čtenáře z řad obyvatel Vysočiny, že existuje povedená webová stránka http://prirodavysociny.cz/
Po návštěvě u drahých ornitologických přátel jsem přejela za svou kmotrou. Se kterou jsem strávila příjemný čas, vyřídily jsme její prevenci u zubaře a stihly i nakoupit. Domů jsem přijela kolem půl sedmé a den byl skoro pryč.
Ve středu jsem se stavila pro jednu kamarádku do Prahy, neměla se jak se synem dostat na Vysočinu k rodičům, tak jsem si udělala s mamkou výlet. A při té příležitosti nakoupila v chovatelských potřebách v Čestlicích u Prahy nějaké nutnosti pro nově příchozího ptáčka do voliéry. Nakonec jsem ve středu koupila i malou klícku a už jsem měla skrytý úmysl dát ptáčka do malé klícky a už ho mít doma. Hlavně aby už více nebyl sám a beze mě.
Poštěstilo se mi a ještě ve středu jsem si neofémku vyzvedla v chovatelských potřebách v Jihlavě. A jakmile byla doma, byla jsem klidná. Dobře to dopadlo. A jelikož jsem jí celý jeden den říkala neofémko, tak jsem si říkala, že by to mohlo být i její jméno.
Ve středu večer, když už byla neofémka doma, tak jsme usoudili s našima, že jí bude asi smutno a že by se do naší nové voliéry, na kterou čekáme, vejde více ptáčků. Tak jsme začali hledat druhou. Našli jsme jednu samičku v Brně. Za krátko jsme našli modro-filovo-skořicovou mutaci v Soběslavi. A tak celkem nenásilně vznikl počet tři – že budeme mít s našima každý svého ptáčka. Já budu mít neofému tyrkysovou, taťka chce neofému modrohlavou a na mamku zbyla samička z Brna – třeba bude mít nějaký brněnský hantec, nějaké specifické nářečí. 😀
Večer těsně před spaním mě napadlo „Aby“. Mohla by to být Aby – „Eby“. Abinka. Ta naše první samička.
Ve čtvrtek jsem se stavila do Batelova za kamarádkami. Mají malé děti, tak jsme se poměly s dětmi, hrály si a povídaly.
Zároveň ve čtvrtek přijela mému překvapení už voliéra. Tak jsme ji odpoledne sestavili.
Ve čtvrtek večer jsem usnula už kolem devatenácté hodiny a vzbudila jsem se za dalších dvanáct hodin, doporučuji. 🙂
V pátek mě čekal nabitý den. Ráno jsem měla psychoterapii, poté klienta – jak se snažím o finanční poradenství. Zatím se stále více vzdělávám já, než že bych úplně někomu radila. Po obědě jsem měla setkání s mladým manželským párem z Jihlavy. Kde jsem zkejsla pět hodin. No jo. Je s nimi tak dobře, že nikdy nevím, kdy je vhodné se zvednout.
A dneska je sobota. Neofémka Aby je zabydlená. I se dneska už koupala, očistila si každé peříčko. Teď jak píši, tak má přivřená očička, nebo unaveně mrká a je taková odevzdaná a v odpočinkovém modu.
Na osmnáctou hodinu jedeme za profi chovatelem do Soběslavi – pro tu modro-fialovo-skořicovou mutaci neofémy. A zítra v neděli jedeme dopoledne do Brna pro zelenou samičku neofémy modrohlavé.
Dnes – v sobotu – jsem byla dopoledne s Kory a cítila jsem se dobře. Říkala jsem si, že je fajn se někdy cítit dobře. Na nic jsem nemyslela, jen jsem si užívala přítomný okamžik. Asi to vnímala i Kory, která i dneska méně zlobila a poslouchala mě, co ji říkám.
S vděčností za uplynulý týden vzpomínám na každý den při psaní tohoto článku a říkám si, kam v tomto rozlítaném režimu nacpat nějakou brigádu. A to mi tento týden několikrát pomohly neteře, které mi venčili Korinku. Budu se muset zamyslet nad nějakým time managementem. Ale taky vím, že čím větší řád a disciplínu po sobě budu vyžadovat, tím je pro mě každý další den těžší. Musím najít nějaký kompromis.
