Uvnitř mě se to ani nehne. Poslední dny se to nehýbe doleva ani doprava ani nahoru ani dolů. Možná se to tváří jako stabilita. Možná to je vnitřní stabilita. Mentální síla, která mě poslední dny naplňuje. Je to dobré období. Jsem k sobě něžná a citlivá. Vnímavá.
Burcuje mě trochu pocit rozplizlosti všedního dne. Dny mi utíkají. Dny plynou jako mraky na obloze, akorát má obloha je aktuálně bez mraků.
Velkou vnitřní radost mi dělají moje neofémy a Korinka. Neofémky vesele lítají po voliéře. Ještě nejsou ochočené, bojí se, plaší se, když jim dávám zrníčka, nebo vodu. S Korinkou se můžu hned od rána mazlit, což mi velmi prospívá.
Dny pokojně plynou, ale lásky se nedostává. Bezvětří se týká i partnerské lásky. Mám období, které mě neobšťastňuje partnerskou láskou. Lásku mám k rodičům, prarodičům, blízké i široké rodině. K přátelům a kamarádům. Lásku znám a nějak i mám. S láskou mám zkušenosti. Ale partnerská láska je něco výjimečného.
Je to proces, který mění člověka k něčemu trvalejšímu a užitečnějšímu. Dovoluje člověku růst a zrát. Je to něco krásného, plného, povznášejícího duši a těšící tělo. Formuje to člověka do podoby, která se nazývá bytostné Já. Jedině když se poznáme jako my – Já -, můžeme vstoupit do vztahu dvou. A začít podstupovat proces zvaný růst v lásce. Proces proměny.
V tomto období bezvětří má člověk čas přemítat. Nezabývá se tolik duševními problémy, ale spíše duševními potěšeními. A tak si uvědomuji, že by mi partnerská láska dodala do života novou sílu. Nové impulzy.
Proto na mě někdy doléhá tíha samoty. „Není dobré, aby člověk byl sám.“ (Genesis 2, verš 18) Není to ani v plánu našich životů. Dokážu si představit, že někdo je tak zraněn, že není lásky v páru schopen. Někdo to ani nevidí jako svou cestu – kráčet ve dvou. Já to u sebe vidím jako dobré a potřebné. Mít partnera.
Mám období, které se bych označila za neatraktivní. V důsledku psychofarmak mám vybrané chutě k jídlu a pití. Jím věci, které jsem nebyla zvyklá jíst a piji například sladké a sladové nealkoholické nápoje, které jsem dříve vůbec nepila a podobné nešvary. A tak váha stále roste. Chutě nelze jen tak přebít vůlí. Natož abych jedla jen zdravé potraviny. Je to tak, jak kdybyste měli pořád „hlad“. Mám pak pocity, že nejsem syta, když nemám přesně to, na co mám chuť. Naštěstí mám často chuť většinou na věci, které doma máme, nebo si občas nějakou mlsotu koupím. A zjišťuji že vůle v jídle a pití jakoby neexistovala. Nevím, jestli u mě existuje vůle i v jiných oblastech – ke schizofrenii patří nedostatek vůle – takzvaná abulie. A taky mám pocity, že si přeci v těch zdravotních těžkostech nějaký nešvar přeci zasloužím a tak se neustále odměňuji a váha roste.
Dneska jsem se koupala a měla jsem pocit, že mi za chvíli bude vana malá. Sice mám ještě nějaké místo pro vodu, ale i tak jsem si říkala, že to nechci dopracovat do stavu, že se jednou do vany nevejdu. Ale jak proces přibírání s léky zastavit?
Byla jsem si v týdnu koupit plavky a samozřejmě jsem vybírala ve velikostech XL. A překvapilo mě, že vršek plavek byl z kategorie D. 😀 Já a D. Ehm. Ani to tak nevypadá. 🙂 Nebo já tomu vlastně moc nerozumím.
Když to shrnu, cítím se sama sobě velmi neatraktivní. A jak to vyřešit, když součástí partnerského vztahu je jakási i tělesná přitažlivost. Cítím se přitažlivá uvnitř. Přehrávám si doby, kdy jsem měla nižší váhu. Mnohem více jsem dříve sportovala. Sice jsem si sama sobě dříve nelíbila, vždy jsem si připadala velká a silná, ale když má člověk o dvacet pět kilogramů více, teprve si začne vážit hmotnosti a těla, které měl dříve. Byla jsem málo vděčná a málo jsem si pocit ze svého zdravého těla užívala. Dnes už to vidím jinak. Pozdě.
Ale jak zaujmout partnera vnitřní krásou, která se ukazuje po velmi dlouhém vzájemném poznání. Je to složité. Respektuji to. Zároveň tím trpím. Chtěla bych vnitřně krásného partnera, který bude také respektovat jakési životní danosti. A mé handicapy. Fyzické a duševní.
Zajímavé je, že se cítím uvnitř atraktivní, ale jsem vězeň vlastního těla. Dříve bylo tělo vězněm mé duše a nyní je to naopak. A svou duševní atraktivitu nijak nesnižuje má nemoc. Naopak bych řekla, že jsem díky nemoci, stacionáři – roční skupinové psychoterapii, individuální psychoterapii, kamarádům duševně nemocným poznala, jak je duše rozmanitá a bohatá, i když může být nemocná.
To jsou mé starosti ve stavu bezvětří. Vnímám, že bych se mohla více vzdělávat. Chtěla bych více malovat, psát články. Více si číst – mám ráda knihy. A jejich obsah. Ale jak to udělat, abych se neznásilňovala a nedělala to na sílu, aby mě to vůbec bavilo. Toužím po tom a neumím to. Neumím si to zařídit tak, abych se o zmiňované činnosti neochuzovala.
Dny plynou. Mám je zaplněné, ale nevím, jestli naplněné podle svých představ. A co znamenají naše představy. Mají nějakou váhu? Není to moc sobecké, sebestředné a egoistické? Nebo je to zdravá míra sebevědomí, která je nutná k tomu, abych neminula svůj život? A nenaplňovala ho představami druhých, nebo svými nesprávnými rozhodnutími? Budu o tom přemítat.
