Chudoba a chlad samoty

Není to jednostranné. Nikdo neprožívá jen radost, štěstí, naději, hřejivou lásku, přijetí, bohatství a zdraví. Druhá strana mince je smutek, neštěstí, chlad samoty, odmítnutí, chudoba a nemoc.

Poslední dny po večerech zažívám záchvaty pocitů propastné samoty – opuštěnosti. A zjišťuji, že to sebou přináší chlad. Chlad v emocích, prožívání, náladě a po těle. S chladem se pojí i jakási chudoba, která právě vystihuje chudé prožívání emocí.

Jak to asi vzniklo. V pátek dopoledne jsem měla online video rozhovor s 16 lidmi z psychoterapeutického výcviku. Připojilo se přibližně 12 frekventantů výcviku a 4 naši lektoři. Podstatou online rozhovoru bylo nahrazení setkání, které se mělo konat v průběhu 5 květnových dní, kdy jsme měli být v Adršpachu na výcviku. Ale při představě našich lektorů, že bychom měli výcvik s rouškami, to nepřipadalo v úvahu – výcvik se nekonal. Tak že si zavoláme a potěšíme se společným rozhovorem, každý řekne jak se měl a má. A když jsem si vzala slovo, nejen že se mi nějak špatně vyjadřovalo tváří tvář monitoru, ale hlavně jsem nevěděla, jak shrnout období od února do května do pár minut mluvení.

Mé mluvení se sice rozprostíralo do všech stran – mluvila jsem o věcech, které se povedly – nová psychoterapeutka, nová psychiatrině, nová praktická doktorka, kontakt s terénní sestrou, sociální pracovnicí, hledání brigády, důvěryplná a dobrá atmosféra mezi mnou a rodiči. I o věcech, které se nepovedly – nemohla jsem neříct o té nedávné černotě a špatných myšlenkách proti životu.

A tím jsem si nějak způsobila rozjitření ran. Začalo to opět všechno uvnitř mě bolet. Nejen že jsem slyšela ostatní, jak žijí své životy a já o samotný život bojuji – a vůbec. Měla jsem pocit, že jsem tím online rozhovorem chlejstla olej do ohně, ale do svého ohně, který mě občas spaluje. Je to vnitřní oheň výčitek, malomyslnosti, sebelítosti a ponížení.

Mlha neurčitosti zalila mou duši a já se začala topit ve vlastním těle, ve vlastní duši.

Celý den se ve mně přelévaly pocity viny, smutku až to večer vyústilo v pláč, lítost nad vším, co se ke mně poutá. Že si nebudu rozumět s novou psychoterapeutkou, psychiatriní, že stýskám po svém starém psychiatrovi, že už mu nebudu moci nikdy napsat, že pořád přibírám na váze a dokud budu brát léky, že to dolů nepůjde, tak že je vysadím. A mnoho dalšího. Že jsem marná, že nebudu umět nikdy žádnou práci zvládat. A podobné malomyslnosti. Ve čtvrtek mi nezavolala terénní sestra, jak slíbila, tak jsem měla obavu, jestli jí na mě vůbec záleží.

V mé duši nevyšlo světlo, ale s večerem přišla tma, temnota a pláč.

Po vyplakání a vyplavení slz se mi trochu ulevilo a usnula jsem z toho psychického vypětí a vyčerpání. Druhý den ráno, to bylo trochu lepší. Jelikož mě nečekal nějak nabitý den, tak jsem měla strach, aby se mi opět smutek nějak nerozlil do celého dne. Nebylo to tak markantní, jako po pátečním online rozhovoru, kdy jsem si připadala vážně nemožná – jak velký blázen uprostřed zdravých lidí, kteří na mě jenom koukají a jsem jim lhostejná.

Sobotní večer přišlo podobné prožívání samoty, chladu a vnitřní chudoby. Až bídy. Už to proběhlo bez pláče, za to s velkou mírou malomyslnosti a sebepodceňování, nepřijetí sebe a nízkou sebeúctou.

Uvidíme v jakém modu proběhne neděle – dnešní den. Věřím, že to může být zcela jiné, mám proto velkou oporu v rodině, od mladého manželského páru a přátel.

Snad se neuzavřu v mrazivé samotě a chudobě, která s sebou nenosí hřejivou lásku, ale odcizení sobě a nepřijetí lásky od druhých.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.