Dlouho se mi v hlavě připravuje článek, ke kterému nemám možnost moc usednout a sepsat jej. Za tu dobu už některé myšlenky vyvanuly. Každopádně článek se měl jmenovat Kolotoč. Mělo to být o všech našich povinnostech, které se v průběhu roku opakují a přestože jsou mnohdy jednorázové, je jich tolik, že si vyžádají nepřehlédnutelný čas.
Myšlenka byla taková, že se zkusím zamyslet nad svým týdnem, měsícem a rokem a zkusím se pohlédnout a zhodnotit, kolik asi tak času mi to vše zabere.
Když začnu u běžného dne, kdy jdu do práce, zazvoní budík, následuje ranní hygiena, oblékání, vycházka se psem, v některých dnech, když je špatné počasí, i umytí psa, pak nakrmení. Převléknu se do pracovního, poberu notebook, nějaká jídlo, batoh s diářem a doklady. V zimním období následuje oškrabání namrzlých oken u auta. A to jsem zatím líná ho uklízet do garáže vzadu na zahradě a každé ráno ho vyvážet. (V zimě je tam bahno, nebo sníh.) Časově to vyjde podobně. Proběhne cesta do práce. V práci zahájíme den „FACT board“ poradou, následují schůzky s klienty a probíhá běžný pracovní den s odpovídáním emailů a zapisováním úkonů do databáze k vykazování přímé práce s klienty. V práci jsem součástí některých pracovních skupin – například k implementaci přístupu Otevřeného dialogu do běžné praxe. Koketuji i s pracovní skupinou pro vzdělávání, kde se chystá prozatím portfolio přednášek pro školy, později půjde o to, účastnit se přednášek, lektorovat. Tento měsíc jsem lektorovala dvakrát na přednáškách na dvou gymnáziích a jednou na vyšší odborné škole. Během dne se vyřídí i pár telefonů. Něco do sebe nasoukám k jídlu, občas přidám i kafíčko. Nezapomínám ani na pitný režim, nebo na léky. Přijedu po práci domů a jen je plný jednorázových povinností. Většinou následuje další čas, kdy se věnuji psovi. Někdy je třeba něco vyřídit, zařídit, dojet nakoupit, nebo čas na nějaký kontakt s přáteli. Sdílet konkrétní den s rodinou. Připravit si jídlo na další den do práce, svačinu, oběd. Večeři mývám společnou s rodiči, když jsme všichni doma.
Co se týká týdne. Dvakrát týdně docházím na psychoterapii, což není jen hodina v ambulanci, ale hlavně cesta tam a zpět, a někdy je to delší, než celá terapie. Třikrát týdně chodím do práce. Tyto dny jsou pocitově celkově kratší a rychlejší. Hlavně v tom, že den je plný a abych si odpočinula na další den, potřebuji minimálně deset hodin spánku. Asi si dokážete představit, jak brzy musím chodit spát, když vstávám, tak abych s ranní procházkou a cestou do práce byla v 7:30 u stolu v místnosti komunitního týmu.
Můj měsíc se skládá z cca 12-15 pracovních dní, podle délky měsíce a množství pondělků, úterků a čtvrtků v měsíci. Z osmi psychoterapií (v Jihlavě a v Praze). Jednou měsíčně v sobotu mám od 9-17h teorii k psychoterapeutickému výcviku v Praze. Do toho se učím peer-lektorovat na Vysoké škole polytechnické v Jihlavě, kdy docházím v pátky na půdu vysoké školy 1-2x do měsíce. Do toho jezdím v průběhu měsíce za kamarády na návstěvy, kde občas i přespím. 1x měsíčně navštěvuji svojí ambulantní psychiatričku – dostávám depotní injekci a letím pak do lékárny vyzvednout léky na další měsíc.
A třeba tento rok? Přibližně 4x do roka (na cca 4dny) jezdím různě po republice na psychoterapeutický výcvik. Polovinu každého měsíce strávím v práci. Hodně času strávím v autě, abych vše stíhala. Letos to vypadá i na dvě setkání v Praze skupin Slyšení hlasů – ráda bych se naučila facilitovat skupiny Slyšení hlasů. Které by mohli nově vzniknout v Jihlavě a konaly by se přibližně dvakrát do měsíce v podvečerních hodinách. V květnu letím na týden do Norska. Mám domluvené tři dny na Moravě s přáteli – nejspíše pojedeme na kola. V únoru mám navíc preventivní kontrolu u zubařky. V březnu vyřizuji daně, když mi zrovna nezkrachuje banka a s tím související vyřizování nového účtu, vyzvednutí svých peněz od garančního správce, tuna formulářů všude tam, kde mi něco vyplácí na bankovní účet, včetně invalidního důchodu. Do toho navštívit dentální hygienu. V květnu preventivní prohlídka po dvou letech u praktické lékařky. V září preventivní prohlídka u svého gynekologa. Do toho všeho se snažíte investovat do rodinných, přátelských a kamarádských vztahů. Věnovat se sobě.
A to jsem sem nepsala záležitosti typu, povinné vzdělávání do práce, moje kurzy nad rámec povinného vzdělávání, dvakrát do roka navštívit servis a přezout gumy u auta a podobné. Prostě život každého z nás se skládá s mnoha maličkostí a velkých věcí, které umí zaplnit každý okamžik našich životů. A pak se sama sebe ptám…
Neprobíhá náš život stále dokola – práce, každodennost, povinnosti, úkoly, vzdělávání, pes, lékaři – neprobíhá podobně, jak když se vezete na velkém kolotoči? Kdy se kolotoč občas zastaví, vy se srovnáte, pak opět nasednete a jedete další kolo?
Lze tento proces přirovnat k obrábění neforemné hlíny na hrnčířském kole, kdy po čase vznikne krásný kus keramiky, která je opracovaná, má svou formu a vzhled. Lze ji dobarvit a dát ji glazuru. Nechat ji vypálit, aby získala lesk, pevnost a trvanlivost. Nějak tak si představuji, že i z nás se po ten čas, kdy jsme v jednom kole, stává někdo lepší, kvalitnější – je to proces růstu, zrání. Samozřejmě se může stát, že se ocitneme k bludném kruhu, kdy se zacyklíme v něčem, pro náš život nevýhodném. Nevede to k růstu, posilování a zrání. Ale vyčerpává to, vysiluje a otravuje. Necítíme se naplněni, ale zneužiti okolnostmi.
Neobjevujeme své talenty, schopnosti a nadání. Nevyužíváme svůj potenciál – ano, každý máme nějaký, ale je jen na nás a na prostředí, ve kterém se nacházíme, jak se nám to podaří uchopit. Proces „vypálení keramiky“ vnímám jako „oheň“ v životě každého z nás, který nám přináší okamžiky rychlejší proměny a přiblížení se podstatě nás samotných. Přetaví nás do formy blíže našemu pravému já.
Kolotoč života je tedy příležitost, jak se realizovat, být kreativní i přes jeho omezenou dráhu. Jak se nezacyklit v pro nás nevhodných podmínkách, které nevedou k rozvoji, ale ke stagnaci, úpadku a degradaci. Počínaje potlačováním emocí, pokračuje to špatnou náladou, frustrací a z dlouhodobého hlediska může následovat ztráta naděje a moci/kontroly nad svým životem. Vyústí to v chronickou nespokojenost a nepřijetí své situace. Brblání. „Paranoiu“. Případně v persekuční myšlenky – pocity „pronásledování“ systémem, světem, někým, všechno je proti mně. Zaplňují nás pocity nespokojenosti, bolesti, utrpení, které ale nejsou vinou světa. Není to to pravé utrpení, které se nedá ovlivnit. Je to následek a součást našich každodenních rozhodnutí – naší volby. Jak se ke všemu postavíme. Čím se necháme ovlivnit, paralyzovat. Čemu ustoupíme, čemu dáme přednost. Co očekáváme, že máme dělat mi, co mají udělat druzí k tomu, abych se já měl dobře.
Někdy stačí nedělat nic – jen být a vnímat přítomnost. Dostane se nám podstatných informací, které nám pak stačí k rozhodování o nejbližší budoucnosti. Může nás celý život ovlivňovat minulost, ale lze i minulost odžít v přítomnosti. Přijmout ji a odevzdat. Sníží se pak množství strachů, obav a úzkostí z toho, co bude a co bylo. Nebude nás děsit hrůza z dalších příležitostí žít. Nebudeme v okovech, v zajetí svých představ, ale budeme reagovat na podstatné skutečnosti. Budeme kompetentní ve svém životě, budeme zralý a dospělý. Nebudeme se utíkat do rolí „dítě“ a do rolí „rodičů“. Budeme autonomní jednotky, které budou součástí organismu s názvem společnost, civilizace, svět. Čím více budeme autonomní, nezávislí, dospělí a zdraví ve svém chování, postojích, náladách a emocích, tím více bude zdravá společnost. Bude méně zbytečného utrpení. Toť asi moje vize.
Čím bude zdravější společnost, založená na zdravém jedinci, tím méně bude civilizačních nemocí, ano narážím i na duševní nemoci, nejen somatické. Většina duševních onemocnění je multifaktoriální, podílí se tedy na jejím vzniku více faktorů, vlivů. Tedy není to tak přímočaré, ale ve zdravé společnosti je více pochopení a tolerance. Více zdravých vztahů. A víte co nejvíce ničí duši. Nemocné vztahy. Nemocné vztahy na náš působí od našeho početí, resp. už před naším početím – vznikáme ze symbiotického vztahu dvou lidí, kteří se stanou jedno tělo a jedna duše. A jakmile je toto spojení dvou lidí ovlivněno nějakou zraněností z minulosti, přítomnosti, vzniká život jemně/hrubě porušený. Porušeny/nenaplněny byly výchozí podmínky. Bezpodmínečná láska při vzniku života. Je-li jeden ve dvojici zraněný, ovlivňuje to jeho lásku k sobě samému a neumí ji pak dát v plnosti při sjednocení v jedno tělo/duši. Už tedy v početí vznikne dluh v lásce. Vůči svému dítěti. Pak dítě vyrůstá po boku neautonomního/nekompletního/neuzdraveného člověka, který se snaží za celý svůj život dohnat deficit sebepřijetí, najít řešení, naučit se sžít se svým zraněním. Tím se stane, že malý človíček vznikl s dluhem v lásce a zároveň se nachází v prostředí, kde je minimálně jeden z nejbližších v procesu „uzdravování/zotavování“ duše, a nemusí tak umět předávat komplexní náhled na svět, na vztahy a na své člověčenství. V malém stvoření pak může probíhat porušená komunikace se sebou a se svým okolím, hromadí se nedorozumění a vytváří se prostor pro další zraňování sebe a druhých, z neúplného stavu – z deficitu plné lásky při početí.
Neumí si se člověk zdravě přijímat – mít se rád (nemluvím tu o narcismu a egoismu), umí mít rád i druhé. Umí zdravě komunikovat, nevznikají nedorozumění, neparakomunikuje. Umí prožívat vztahy a žije ve vztahové kvalitě a ne v kvantitě. Není přelétavý. Je stabilní i ve své „cykličnosti“ – na svém kolotoči.
A proč to všechno píšu? Je to takový extrakt pocitů, vjemů a zkušeností, které se poslední dobou nějak často opakují v mém obzoru. Všímám si toho.
Jak nás hodně žije v dluhu a na dluh. Jak máme porušenou komunikaci – není upřímná, je spíše komplikovaná, protože se kvůli tomu dluhu nevyznáme v sobě, pak nevíme, co máme pořádně v tom zmatku komunikovat, vznikají nedorozumění, vznikají hádky. Z hádek vznikají konflikty. A konflikty bez atmosféry lásky způsobují čistou nenávist, zlost, zlobu, hněv, zášť a agresi. A to vše otáčíme proti sobě, nebo proti druhým. To je počátek závislého, nebo manipulativního chování. Buď jsme závislí na tom, co si o nás myslí ostatní, nebo se druhým rovnou podřizujeme. Manipulace je nástroj těch nejzraněnějších, kteří potřebují mít věci tak pod kontrolou, aby se nestalo, že se zopakuje něco, co by je opět zranilo. Řídí ve své zraněnosti „svět“, ale s handicapem. Tedy to řízení má jistou vadu. Je moc na sílu a vychází z existenciální nejistoty a úzkosti. Nevede pak tedy k obecnému dobru, ale pouze křečovitému kontrolování každého okamžiku, které pak může projevovat panovačností, patologickým narcismem, ubližováním druhým a pocity méněcennosti jsou skrývány za „sebejistotou“, výkon, úspěchy a obraz dokonalosti (popřípadě perfekcionismus). A nakonec je to pouhé volání o pomoc. Neumění si pomoct – protože dluh je tak veliký, že nás oddálil od nás samotných. Od naší podstaty. Necítíme se v jednotě se sebou. Natož v koalici s druhými/partnerem.
Necítíme-li jednotu se sebou, vše co děláme má trochu punc „na sílu“ vláčení se životem“. Vlajeme za požadavky na nás. Nevytváříme svůj život, ale náš život je vytvářen druhými. Nejsme v tom okamžiku tvůrci, ale jsme tvořeni. Musíme se podřizovat a pochopitelně se nám to nelíbí a musíme vynakládat mnoho úsilí ke změně. A nebo objevíme ten dluh na lásce, který to způsobil – ten kořen nelásky, a půjdeme cestou, která nás neuvede do utrpení, ale do tvoření svých dní – kontaktu se sebou. Ačkoliv to může být tvorba každodennosti v odstínech šedé, je to úspěch. Nejtěžší život je v barvách jen bílé, či jen černé.