Boření základů

Každý z nás na něčem stavíme. Máme vystavěné základy, o které se opíráme, když přijde nějaká bouře. Sama se zamýšlím, na čem stavím já. Nechci mít základy postavené na písku, které by nic nevydržely. Často se vracím k tomu, abych svůj život měla opřený o skálu. Skálu ve svých základech spatřuji v tom, že svůj život chci naplnit smyslem. Tento smysl mi dodává naději a oporu, že se mám o co opřít ve svém směřování. Když dojde k znejištění, či zavrávorání, snažím se vrátit ke svým základům. Tedy opět si uvědomit smysl života.

Vnímám, že je pro mě nadlidský úkon uchovat si uvědomění svého smyslu života. Je nám nabízeno mnoho náhražek smyslu života. Občas se přistihnu, že jsem zmatená a že se můj smysl života zastíní něčím silnějším, co na mě intenzivně působí. A snaží se mě to zmást.

To je asi úvod k mé náladě. Do těchto myšlenek o smyslu života vnímám, že je ve mně nějaká tíha. Ztuha se mi dýchá a vnímám to přibližně dva dny, při řízení auta vnímám silné napětí ve žvýkacích svalech a takové pevné sevření zubů, což obvykle nemívám. K těmto pocitům se mi dostala informace v práci, že si mě tým nechá – končí mi dnes posledního ledna zkušební doba ve Fokusu Vysočina. Úžasná zpráva! Ani mi to snad nedochází, ale mám takovou potlačenou radost, právě za těmi pocity tíhy a napětí. A to se mi v poslední době všechno daří.

Tak uvažuji o svých základech. Na čem stavím a co mě drží každý den v dostatečně funkčním stavu. A uvědomuji si, že se potřebuji opět propojit se svou skálou – uvědomit si svůj smysl života, abych se zastavila a ujistila, že jdu správně. Právě při těchto pocitech.

Ve čtvrtek minulého týdne jsem přijela z práce a neměla jsem žádnou extra povinnost. Navečeřela jsem se. Pomazlila jsem se s Korinkou. Popovídala jsem s našima. Poté se mi otevřel prostor pro sebe – pro své zájmy, uvolnění se z práce. Napsala jsem si během dne s několika kamarádkami a kamarádem.

V pátek minulého týdne se mě tíha, únava a vyčerpanost stále držely. Na terapii jsem byla přešlá, bylo to pro mě nějak smutné, právě tím vnitřním rozpoložením. Tou optikou námahy jsem viděla všechno kolem sebe jako nedostupné, nedostižné a skoro až nemožné.

Přišla však sobota a přišla vlna nostalgie. Prohlížela jsem si staré fotografie v albu. A říkala jsem si, že je zajímavé, co přinese každý rok za události. Jak se s nimi popereme, abychom mohli kráčet dále. A v tom jsem se právě vrátila k myšlenkám na smysl života. Uvědomuji si, že kdybych neměla silně vtištěný smysl ve své duši, svém těle, tak už tady dávno nejsem. Nechci děsit, ani šokovat, ale když si vzpomenu na období silných sebevražedných myšlenek, tendencí a hlasů k tomu vedoucí, je vážně zázrak, že tu ještě běhám po planetě.

Jsem vděčná, že mě skryté pocity smyslu bytí přenesly přes období nemyslu, že písek v mých základech se přeměnil ve skálu.

Vnímám uvnitř skálu, o kterou se lze opřít. Vědomí skály v mých základech není samozřejmé. Jsou dny, nálady a emoce, které tvrdí opak. Ale nějak jsem se časem naučila, že i ty nejintenzivnější nálady a emoce přejdou. Je třeba trpělivosti. Někdy je k tomu potřeba medikace, ale úleva je možná. Je to také o našem vnitřním nastavení, predispozicích, dispozicích, zkušenostech a (ne)úspěších.

Smysl života nacházím nyní také v práci, kterou mám tu možnost vykonávat. Nikdy jsem netušila, že budu peer konzultantka (za nějaký čas možná i peer lektorka). Nikdy jsem si nemyslela, že budu dělat v sociálních službách. Naplnění a smysl jsem zde našla. Možná jsem ho ani nehledala, ale prostě v této sféře smysl je všudypřítomný.

V minulosti jsem smysl práce viděla v pomáhající profesi, to se nějak nezměnilo, ale změnil se obsah, co jsem si pod tímto pojmem představovala.

A proč boření základů? Právě možná tím, že jsem si vždy myslela, že mám v sobě pevné základy, ale až čas prověřil jejich pevnost. A mnohé části mých základů se rozpadly a musely se znovu a pevněji vystavět, přestavit a posílit.

Nejen že žijeme v době krize identity. Ale mám dojem, že žijeme i v době, kdy není tak jasný náš smysl života. Přestože je nám smysl života dán naším narozením, bohužel postupem našeho věku a růstu do dospělosti se v dnešní době vytrácí smyslu života jeho smysl. Je zde mnoho náhražek. Plete se nám, proč tu jsme, hledáme ještě složitěji své poslání. Své směřování. Své naplnění. Spojení a propojení se svou bytostnou radostí ze života. Necháme se někdy dobrovolně, někdy méně dobrovolně zmást na naší cestě množstvím nabídek, které ale nerozlišíme správně, že nejsou pro nás, nebo alespoň nejsou k našemu prospěchu směřující k naplnění smyslu života. Plácáme se na místě, jsme bezradní, nic se nám nedaří, nejsme spokojení. Hromadí se frustrace a nedůvěra ve své schopnosti. Začínáme se podceňovat. Zacyklíme se v těchto myšlenkách, který způsobí emoční smog a potenciálně vedou ke zvýšení myšlenkového stresu v našich životech. To může být s fyzickým vyčerpáním také cesta, jak se ocitnout blízko pocitům úzkosti. Přehlédneme-li i tyto stavy, respektive je budeme ignorovat, mohou se dostavit i deprese. A máme zaděláno na problémy, které nám naše duše připomínkovala, ale my jsme ji neposlouchali. Protože mi přeci víme, co je pro nás to dobré a přínosné. Možná by nám někdy prospělo, kdybychom si řekli, že nevíme. A možná bychom tím udělali méně špatných rozhodnutí.

Proto si myslím, že je důležité se věnovat sobě a udělat si občas chvíli na sebe, abychom zrevidovali naše základy. Abychom je přestavovali vědomě. V tom uvědomění je obrovský potenciál být v propojení se svým tělem a jeho potřebami, se svými emocemi, duší, a jejími potřebami. S tím se pak snadněji pociťuje smysl naší existence. Nebo alespoň je naděje, že ho místy budeme pociťovat a budeme se utvrzovat na naší cestě a směřování, nebo naopak zvážíme změnu směru.

Jsou to procesy, které se nějak dějí automaticky, ale vždy je dobré o nich trochu vědět a být s nimi v kontaktu. Jinak se naše základy rozpadnou na drobečky, neboť tlak zvěnčí je neúprosný. Průběžné boření a přestavba základů je žádoucí, náhlé zborcení je devastační. Umělá výstavba pomyslně pevnějších základů nevydrží v průběhu času.

Jak poznáme umělou výstavbu? Představuji si, když si stavíme vzdušné zámky na písku. Nejsme ve spojení se sebou, máme na sebe přehnané nároky, nejsme spojeni se svými emocemi, tělem, duší a představujeme si vnuknutími z tohoto ambiciózního „světa“ ( možná západní civilizace?), co a kdo máme být my. Ale „svět“ neví, kdo jsme a kdo máme být. Dělá z nás identické jedince, kteří z dětí přes mladistvé vyrostou v dospělé, mají produktivní období, splní si povinnosti života a ke stáru mohou být ještě kreativní, ale jsme prý jedni ze 7 miliard obyvatel této planety. Nevím, co se očekává, ale v této lince myslím, že prostor pro radost ze života, že jsme, tak úplně nevnímám. Možná mám posunuté mínění. Ale podle tohoto „světa“ vidím, že žijí někteří kolem mě.

Kéž naše základy udrží každý vítr a nepříznivé počasí našich životů. Držím nám palce.

2 odpovědi na “Boření základů”

  1. Alenko, dneska mě napadla tato slova:
    Věčnost nemá naspěch, nezná čas. Je důležitější kráčet pomalu tvou cestou než rychle cestou někoho jiného.
    Myslím, že je úžasné, když člověk vnímá, že je na cestě tak jako ty. Avšak to hledání smyslu života za každou cenu mi někdy připadá jako zavádivé. Ptáci, zvířata, stromy a květiny prostě jsou a v jejich existenci vnímám jakousi radost a lehkost.

    My jsme se příliš oddálili od své přirozenosti a proto se sami sobě ztrácíme. Příroda rozpouští Ego a naplňuje nás mírem. Je třeba vnímat naše tělo jako chrám naší duše v této formě a starat se o něj. Cítit, co potřebuje, co mu dělá dobře a co nikoli. A stejně tak našim pocitům. Tato přetechnizovaná společnost zašla příliš daleko.

    Hodně jsem cestovala a vnímám ten obrovský rozdíl mezi západní společností a společnostmi méně rozvinutými. Mám zkušenosti z Latinské Ameriky, Asie či z Afriky, kde je prostě jakási radost ve vzduchu a lidé si ji předávají a kultivují ji svou laskavostí. Samozřejmě i tam mají své problémy a je navíc velký rozdíl mezi velkým městem a venkovem, ale ten rozdíl se západní společností je tam velmi markantní.
    Ti nejvíce spokojeni lidé, které jsem v životě potkala, byli většinou velmi prostí. Vesměs obyčejní lidé, kteří milovali svůj život, místo kam se narodili, přírodu a přestože byla jejich práce fyzicky velmi náročná a možná právě proto 🙂 byla z nich cítit ta opravdovost a já jim mnohdy upřimně záviděla.
    Jsem přesvědčená, že je to právě ta pohodlnost, všechny ty vymoženosti, to co nám dělá ze života peklo. Informační technologie, které se doslova perou o naši pozornost a my, jelikož jako lidstvo s nimi nemáme zkušennosti, nevíme jak s nimi zacházet a nakolik je pro nás únosné a užitečné si je pouštět do života. Prostě jsme se odpojili a tak se v tom teď pěkně mácháme.

    Ano, přiznávám, že není lehké se distancovat od tohoto modelu, přestat se srovnávat a soutěžit, když jsme tak byli od malička (a stále jsme) formováni. Ale myslím, že tu cesta je ve směřování pozornosti na to, co nám prospívá. Proto se musíme naučit zastavovat a napojovat se na sebe sama, abychom dokázali zjistit, co je pro nás opravdu dobré. A přitom mít stále na paměti jak důležitou moc máme jako tvůrci vlastní reality. Protože tomu, čemu dáváme svou pozornost a energii, roste.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.