Existenciální krize

Změnilo se moje směřování. Už se nebudu snažit vzdělávat se ve finančním poradenství. Pozastavím živnost a definitivně se rozloučím s firmou Bonites Group s.r.o. a společností Broker Trust a.s. Po roční snaze se začlenit do nového kolektivu finančních poradců a hledání klientů jsem pro přípravě na třetí zkoušku z investic – podnikání na kapitálovém trhu, usoudila, že se již nebudu tlačit do pozice, do které se nevejdu. Je to velice jednoduché. Nedělá mi to dobře. Co? Svět financí – pojištění, úvěrů, investic a podobných produktů. Baví mě vědět, vědět a rozšiřovat si obzory, ale při přípravě na budoucí zkoušku jsem se psychicky sesunula.

Jak to vše začalo? Již jsem se dvakrát ze zkoušky přehlásila na jiný termín, vždy na pozdější. Respektive již před aférou koronaviru jsem měla zkoušku domluvenou na březen. To nedopadlo. Pak nejbližší možné termíny byly na květen, červen a nakonec červenec. 16. července jsem se měla dostavit na zkoušku, ale během přípravy jsem se začala propadat do svých hlubin a opět se mi začaly vynořovat myšlenky „Nejsi na to dost dobrá.“ „Nerozumíš ničemu.“ „Nikomu nepomůžeš.“ „Nikdy se to nenaučíš.“ Tudíž začala intenzivní masáž sebepodceňování. Myšlenky neskončily u tohoto soft kalibru. Lépe řečeno – progredovaly. Progrese směřovala k popírání existence, že nežiji žádný život, že jen přežívám. Nesmím se zastavit – pokračovat v každodenním útěku od sebeuvědomění, protože bych se jinak rozpadla na kousíčky, prostoupila by mě nerealita a mé vědomí by bylo zaplaveno nevědomím. Hranice mezi realitou vně a uvnitř by se smazaly a opět bych skončila v psychóze. K tomu všemu postupně přistupují hlasy, které komentují, co dělám, jak dělám, co bych měla dělat. A nejsou to zrovna pěkné věci.

Je to stále dokola. Mysl je postižená. Je postižená degradujícími postoji vůči vlastní osobě. Neustále probíhá linčování skutků a myšlenek. Nejde to zastavit. Až ten vír a neustávající masáž přejde do apatie, abulie a anhedonie. Člověku se nic nechce, k ničemu nemá vůli a z ničeho nemá radost.

Moje skutky se pak stanou pouhým vyhověním konvenci, či povinnostem. Ale prožívání jde vniveč. Jsem prázdná. A může za to různý spouštěč, ale poslední dobou se mi to opakuje u učení. (Asi ve spojitosti s nedokončenou medicínou – konfliktem a blokem z té doby, nemožnosti se učit v souvislosti s počátky onemocnění – psychoterapeuticky se na tom stále pracuje.) Ať se chci naučit cokoliv nového, začnu se v mysli ponižovat, urážet až podrážet. Začne mi být nedobře a v rámci sebezachování se od toho musím stáhnout pryč. A tak se stalo i se zkouškou z investic. Nejen že jsem si nevěřila při přípravě a učení, ale hlavně jsem se propadla a do dost hluboko. Ve zkratce – do neexistence. Nebytí. Nefungování. A do psychického „folklóru“ – „je lepší nebýt“, „je lepší uvolnit své místo pro jiné“, „nezneužívat zdravotních služeb“, „nezneužívat dobroty lidí kolem mě“, „stejně tu jsem zbytečná“, „stejně tu jsem na obtíž“, „stejně nic nedokážu dělat“, „je to pořád dokola – opakující se pády dolů“, „ztráta naděje“, „ztráta sebe“, „ztráta pocitu sebenaplnění, seberealizace“…

A tak se stalo. Po prožitém vnitřním utrpení jsem musela přehodnotit své směřování. Finanční poradce ze mě nebude. Nevím, jestli někdy ze mě ještě něco bude, kromě paranoidní schizofreničky. Ale od září budu hledat nějakou práci, kterou zvládnu. Třeba i nějakou najdu. Když ne, určitě mi to nepomůže ve vnímání své autonomie a v mém sebeobrazu, ale pokud budu mít dostatek léků, třeba to i ustojím.

Proč mám takovou víru v léky? Neboť mě z této poslední krize uměly trochu vytáhnout. Kombinace benzodiazepinu a antipsychotika navíc mě utlumila. Utlumila moje myšlenky na likvidaci a vzrůstající agresivitu sama na sebe.

Dokážu si představit, že je to již pro čtenáře nezajímavé čtení. Stále se opakují myšlenky a prohlášení, jak se mé pochroumané sebevědomí nedokáže poprat s nemocí, o které se nedá tak jednoduše mluvit, protože ji člověk žije, a pak až někdy časem dostane milost nějakého uvědomení. Tedy i slovního vyjádření.