Pokora historie

Minulost se nedá změnit. Je to dobře? Špatně? A jaké vlastnosti může mít naše minulost. Dá se na ni vzpomínat v mnoha zabarveních. Vlastností a schopností naší historie je vyvolávat v nás emoce. Existují psychoterapeutické směry, které se na minulost zaměřují a řešení minulosti považují za podstatné vykročení do přítomné budoucnosti.

Toto jsou moji učitelé, kteří mě učí pokoře, moudrosti a radosti ze života.

Po setrvání v přítomnosti mých prarodičů jsem si o víkendu opět uvědomila jakou velkou roli hrají v mém vědomí, možná i hlouběji v mé duši. Do jaké míry je zvládám přijímat a uvědomovat si jejich přínos pro naši rodinu, pro okolí a svět. Jejich nemocná těla jim nebrání se radovat z rostlinek na zahradě, rostoucí úrody, pobytu na čerstvém vzduchu a mnoha drobných a lehce přehlédnutelných maličkostí. V kontaktu se svými prarodiči se často dojímám úctou jakou k nim chovám. Obdivuji je. Všechny jejich prohřešky jsou již za jejich života z mé strany odpuštěny a jsou pro mě čirým a čistým ztělesněním moudrosti a pokory.

Chtěla bych někdy napsat oslavnou báseň k poctě mých prarodičů, ale na to asi nemám buňky. Proto bych chtěla jejich existenci oslavit tady na webu a připomenout si, jakou velkou roli v mém životě sehrávají, i když s nimi zrovna nesedím v posteli, nedržím je za ruku a netěším se zrovna z jejich bytí.

Nechci se stavět na hlavu a dělat psí kusy.. Malá připomínka nikomu snad neublíží.

Vděčnost mě zaplavuje po celém těle. Vzpomínám i na prarodiče ze strany mamky, kteří již nežijí. Nechci se tady rozplývat a jen vzpomínat. Jen jsem chtěla připomenout, jak je důležité být v kontaktu s našimi rodinnými kořeny – našimi blízkými. Kultivovat vztahy. Abychom nebyli lhostejní, rozhádaní, uražení a ublížení. Nechci moralizovat, píšu to i pro sebe. Je jednoduché odvracet zrak.

Procházet ohněm vztahových problémů je samozřejmost. Samozřejmost je i stavit se k tomuto ohni čelem a neodvracet se. Projít ohněm, nechat se přetvořit a vytěžit z nabízených vztahů maximum.

Nejen dobré vztahy s prarodiči, rodiči a sourozenci jsou naplňující a formují naše cesty a naši budoucnost. S ohledem na minulost rodiny nám předávají jakousi duchovní genetiku a nejen – takové epigenetické zázemí pro naše geny a jejich expresi. Kyselinu deoxyribonukleovou máme nejspíše dost podobnou – pokud jsou vztahy transparentní a poctivé. Utváří nás podobné prostředí a podobná výchova. Tudíž je velice pravděpodobné, že se budou některé vzorce v rodině opakovat.

Proč tomu věnovat pozornost? Z našeho prostředí v kombinaci s danými geny máme základ pro naše bytí. Nerespektovat minulost je bláznovství. Nerespektovat rodinu je jako zapomenout na minulost. Minulost je plnohodnotná část našich životů, ať chceme, či nechceme. Nelze se zaměřit jen na přítomnost a řešit vše teď a zapomínat, že jsme třeba z 90% utvářeni minulostí. Pouze máme pocit, když řešíme věci v přítomnosti, můžeme s tím něco udělat a všechno změnit podle sebe, máme vše podle sebe a máme to ve svých rukou. Řídíme to a zmenšuje se odpor k autonomii bytí.

Maličkosti tvoří velké věci. Malá radost je součástí velkého pocitu štěstí.

Možná dnes píšu opět krkolomně, bohužel. Chtěla bych vám to podat nějak hladce a čtivě, ale budu se muset k tomu všemu časem propsat a budete to se mnou muset vydržet. Děkuji vám.

Věnuji se tomu výše psanému proto, protože mám na mysli konkrétní příběhy, kdy se v rodinách opakují i velmi závažné jevy. A vychází to z toho, že se nedostatečně věnujeme vztahům v rodinách. V naší rodině. Raději si budujeme své životy, kariéry. Ty nemohou dlouho vydržet v kvalitní podobě, pokud i stejnou měrou neinvestujeme právě do svých rodin. Jako základní buňky našich existencí. Základního prostředí, které nás formuje. Buduje naši duši, učí jak se chovat ke svému tělu. Určuje to naše budoucí zdraví.

I za mrakem pořád svítí Slunce.

Sama vím, kolik změn se muselo udát v mé rodině, když jsem onemocněla, když jsem se léčila – léčím se. A to je jen jedna událost, která neustále mé prostředí proměňuje. I prostředí přátel, kamarádů a prostředí pro mě zatím neznámých lidí.

Cítíme jisté slabiny v našich rodinách, ale bojíme se do nich zasáhnout. Vnímáme chyby, rozlišujeme detaily, které nejsou správné. Ale co s tím, pokud rodině nechceme ještě více ublížit, či ji „pomoct“ se rozpadnout. Řešením je asi čas. Dát tomu čas, trpělivost a lásku. Budovat lásku v našich vtazích alespoň co to jde, umenšovat se. Snažit se své sobecké touhy rozpoznávat a hledat jejich původ.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *