Duševní pláč. Slzy štěstí.

Uplynulo pár dní. Uplynulo několik důležitých okamžiků. Uplynuly vteřiny dramatu. Uplynuly vteřiny štěstí.

Co vám budu povídat. Suicidální myšlenky jsou. Byly. Budou? Ale hodně se změnilo. Nebudou pryč mávnutím ruky. Je ale možné, že budou opět slabší.

Vstoupením mladého manželského páru na parket mého životního tance se dějí věci. Ve středu to začalo. Doutníkem. V pátek pokračovalo kafíčkem, zákuskem a jahodami. V neděli pod záminkou badmintonu to vyplynulo opět v doutníček, bezkofeinovou kávu a posezení na terase . V neděli večer se uskutečnil telefonní rozhovor. V pondělí odpoledne proběhla návštěva u nás. A jak to říct. Mladý manželský pár je velmi zkušený, inteligentní a hlavně emočně inteligentní. Za několik těchto setkání proběhly hodiny laické psychoterapie, lidské podpory, pochopení a pomoci. Člověk se cítí šťastný, že někomu stojím za pozornost.

Nad duševními pochody jsem v posledních dnech několikrát zaplakala. Bylo to v tíživých vnitřních tísních, či v bezmezné radosti vnitřního obohacování. Kontrasty jsou všudypřítomné. Stále se pohybuji mezi hranicemi s názvem Život nebo Smrt. Žiji něco uprostřed. Někdy blíže jedné, nebo druhé hranici. Mezi těmito dvěma hranicemi je škála, na které se měří, jak je člověk šťastný, či nešťastný.

Dneska se mi píše velmi ztuha. Mám strach, že to vytlačuji. Že vám chci něco sdělit, ale neleze to ze mě. Mám jakési přechodné oněmění. Mám obavu, jestli mi rozumíte.

Mladý manželský pár mě namotivoval a motivuje k tomu, abych o všem velmi otevřeně mluvila se svými rodiči. Se kterými mám jakýsi blok mluvit o vážných věcech. V tomto ohledu svým rodičům lžu nejčastěji. Na otázku: „Je ti dobře?“ Vždy odpovím: „Jo“, aniž bych to myslela vážně, nebo to nějak promyslela. Možná bych to měla psát v minulém čase. V nědělní večer – včera – se něco změnilo. S rodiči jsem otevřeně mluvila o uskutečnění sebevraždy! Rodiče mi k tomu velmi emotivně vyjadřovali svůj názor, postoj a odpor. Což jsem opět velmi emotivně přijímala a snažila se je pochopit, přestože byla racionální kognice ovlivněna nemocí a depresivním laděním.

Dokážete si to představit? Říct svým rodičům, že se chcete zabít, že musíte a ještě jim vyprávět jak to uděláte. To je teprve bláznivé! Dramatické! Ale účinné v tom smyslu, že pokud má člověk už v sobě jiskřičku naděje na překonání nemoci, je to opravdu to co musíte udělat! Nevěřila bych tomu, dokud jsem si na to sama nesáhla, nezkusila to. Díky důvěře, kterou ve mně má mé okolí, kmotra, duchovní otec, přátelé, kamarádi, známý i neznámý, bráchové, rodiče a mladý manželský pár, jsem tu jiskřičku v sobě vykřesala a chytila se jí. A díky ustavičné mentální masáži, že musím nějak boj mezi Životem a Smrtí vybojovat, jsem se rozhodla jít za Životem, přestože vám někdo stále našeptává, že to není správná cesta. Že je to prohra, zbabělost, špatná volba. Návaly osobní nenávisti a touhy se zlikvidovat jsou sice méně časté, zato vždy zahlcující.

Ale co je úplně nejhorší – zůstávat nato všechno sama! V tom si říkám, že já už musím být zachráněna. Nejen že mám odborníky jako psychoterapeutku, psychiatrini na boj s nemocí, ale i všechny výše vyjmenované, kteří mi důvěřují. A ta důvěra je pro boj důležitá, ne-li nejdůležitější. V důvěře je obsažena víra v člověka a láska k člověku. A tohle zachraňuje. Důvěra v život toho druhého, který se sice svíjí v životních bolestech deprese, je život nesoucí akt.

Břímě smrti se rozptýlí na více beder a lze to v této podobě unést. Jedině společně. Sdílená bolest je menší bolest. Společný boj je vyhraný boj.

Věřím. Miluji. Důvěřuji.

Třeba to je všechno, čeho jsem měla v životě dosáhnout. Ale pokud tu mám ještě nějaké poslání, tak „se mě asi nezbavíte.“ 🙂

Něco ukončilo svoji cestu. Něco dalšího bude pokračovat. Věřte mi.

Jedna odpověď na “Duševní pláč. Slzy štěstí.”

  1. Skvěle píšete a zveřejňujete nádherné fotografie. Myslím na Vás ….Kéž kráčíte k životu čím dál pevnějším krokem. Opatrujte se ❤️❤️❤️

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.