Od posledního článku už uběhl nějaký ten den. A událo se toho mnoho. Vtíravé myšlenky jsou přítomny, ale oproti předešlým dnům mají malou „hlasitost“. Dá se je přeslechnout a trochu je i neposlouchat. Nedávat jim tolik prostoru a neumocňovat je jednodušší. Ale stále není úplně vyhráno.
Ve středu v podvečer mi napsal jeden milý mladý pán, že by si na základě mého dřívějšího článku o sladkosti neřestí dal rád se mou doutník. Že je má taky rád a že bychom se mohli pobavit o životě a dát si k tomu dobrý doutník. Sice jsem se bránila, že nejsem úplně fit, že čekám na kontrolu u psychiatra a podle toho bych se ozvala. Když jsem dotyčnému napsala, že mám myšlenky proti životu, proto se nemůžu setkat, tak mi napsal: „Za 20 minut jsme s manželkou pro tebe. Dáme si doutník někde v krajině a probereme to.“
A tak mě ve středu kolem 19h vyzvedl sympatický a pozitivně působící mladý manželský pár. Nejenom že pro mě přijeli „letadlem“. Krásným černým autem, vybaveným snad vším, co vás ani nenapadne. „Začala jsem snít.“ Takový luxus a já jsem v takových „sračkách“. Jak si to mám přebrat. No, v tu chvíli, co jsem nastoupila, jsem přestala myslet na svoje trable. Sice to ve mně skrytě stále běželo, ale snažila jsem se věnovat příjemnému rozptýlení, které s mladým párem přicházelo. Bavili jsme se cestou autem. A já se ocitla v „jiném světě“. Nakonec jsme se domluvili, že pojedeme k nim a doutník si dáme na terase. Pak z toho bylo i kafe, dále čaj a polévka Pho. A hlavně s tím plynul velmi obohacující a plodný několikahodinový rozhovor. Kdy jsem vnímala, že mladý pár do mě pumpuje všechnu energii, kterou má, aby mě pozvedl a odvedl od černých myšlenek. Zároveň mi s klidným úmyslem pomoci oznámil, že znají dobrou psychoterapeutku na přímou platbu. Což to byl pro mě kámen úrazu. Neboť ze svého invalidního důchodu bych terapeutku na přímou platbu neutáhla a potřebuji tedy psychoterapii na pojišťovnu. Další „pecka“ byla, že mi s rozhodným přesvědčením oznámili, že by mi terapeutku na přímou platbu hradili. !!! Říkám vám, byla jsem fakt ve snu, který byl realitou. Od jisté doby věřím na zázraky, ale tolik zázraků v poslední době, to je i na věřícího člověka trochu velké sousto. 😀
Večer jsme povídali až do 22h, což víte, že já chodívám mezi 20-21h spát. Ale výjimečné dny si žádají výjimky z režimu. A hlavně ten čas se sympatickým párem byl pro mě tak občerstvující, že se mi ani spát nechtělo. Bylo to za několik terapií nejednou. Kolem té 22h jsem doma zalehla a nemohla jsem uvěřit, že nesním. Spala jsem jak dřevo a ráno se mi nechtělo vstávat. Ale zároveň jsem tušila, že pokud se chci s novou terapeutkou seznámit, bylo by fajn to neodkládat a využít páteční možnosti. Jenže v pátek byla naplánovaná kontrola u psychiatra. Ale byl čtvrtek a byla možnost, že bych zkusila zavolat psychiatrovi, jestli bych nemohla na depotní injekci a kontrolu přijet o den dříve. Nakonec to šlo, doktor tam byl do 12h. Tak jsem sedla s mamkou do auta a v půl desáté jsem seděla v Praze na kontrole u psychiatra. Doktorovi jsem se nezdála, ani se mu nelíbil obsah mých myšlenek, tak mi vypsal doporučení k urgentní hospitalizaci pro akutní stav s vysokým rizikem suicidia. A zároveň mi aplikoval mou měsíční depotní injekci. S doporučením a lékařskou zprávou mi zároveň řekl, že by bylo dobré na takovéto akutní stavy mít svého psychiatra v Jihlavě a nejezdit 150 km do Prahy. Tedy v doporučení k hospitalizaci stálo také „prosím o převzetí a pokračování psychiatrické ambulantní péče v místě bydliště“. Toto pro mě bylo těžké, protože jsem byla na psychiatra zvyklá a byla to pro mě srdeční záležitost. Ale co se dá dělat.
Pak si doktor zavolal mou mamku a předal mě jí, protože měl o mně strach, abych si nic neudělala a hned po příjezdu na Vysočinu jsme mu měli hned napsat, že jsme v pořádku doma. A zároveň chtěl napsat, jakmile budu na příjmu k hospitalizaci.
Jenže mě se na hospitalizaci nechtělo/nechce. Furt si říkám, že ty myšlenky musí někdy přejít, skončit, dát mi pokoj. Mám přece léky. Že přece skončí i ty hlasy a bludy, že se mi všichni smějí, že už to o mě všichni ví, čtou mi myšlenky, odnímají mi myšlenky. (Proto vám to raději píšu sama, abych se postavila těm hlasům a bludům.)
No, tím že jsem doktorku vyřídila ve čtvrtek, tak jsem mohla v pátek jít za novou psychoterapeutkou, se kterou jsme si na začátek říkali více takové technické informace ze života, ale působila na mě mile, sympaticky, odborně a erudovaně.
Ulevilo se mi, že jsem od prosince s někým mohla o sobě mluvit.
Po psychoterapii jsem se stavila opět na manželkou muže, který mě pozval ve středu na doutník. Tato žena pro mě měla další důležité informace a kontakty. A tím byl její přátelský kontakt s primářkou některých oddělení Psychiatrické nemocnice Jihlava. Této primářce dotyčná vstřícná žena zavolala a uvedla mou potřebu – najít v Jihlavě nového psychiatra. Po telefonu jsem se od primářky dozvěděla, že od dalšího týdne začíná v Psychiatrické nemocnici Jihlava působit nové CDZ – takzvané Centrum duševního zdraví – centra komunitní péče vznikající v rámci reformy psychiatrie. A že tam bude přecházet jedna paní psychiatrině a že by si mě vzala do péče. Tím ze mě spadl další balvan. Mám po 4 měsících pauzy novou psychoterapeutku a přislíbenou novou psychiatrini.
Aby toho nebylo málo, v pátek odpoledne za mnou přijel můj zpovědník a duchovní otec. Měl cestu kolem, nepřijel přímo jen za mnou. Ale to nic neubíralo na faktu, že jsem se mohla z myšlenek proti životu vyzpovídat, přijala jsem Pána Ježíše v Nejsvětější svátosti a dostala jsem pomazání nemocných a opět ze mě spadl balvan.
Po kontaktu a procházce s knězem jsem sedla do auta a jela kousek za svou kmotrou, abych jí to mohla všechno vyprávět a která zrovna ten den odvezla svého tatínka na příjem do Psychiatrické nemocnice Jihlava, protože na tom také nebyl dobře.
Během tohoto týdne mi nabídlo pomoc mnoho pro mě důležitých lidí, jedni mi říkají: „Stav se za námi.“, druzí mě zvou na popovídání a doutník, třetí mi nabízejí možnost rekreace a relaxace, další mi nabízejí vzdělání se proti negativním myšlenkám, jiní mě zvou na kafe, procházku, návštěvu, myslí na mě, podpírají mě myšlenkami a modlitbami. A tak se kolem mě tvoří komunita, kvůli které odejít nikdy nechci, ale když vás masírují vtíravé a nutkavé myšlenky nemoci, není to vždy jednoduché – zůstat tu! Člověk má v tu chvíli racionální myšlení ochromené, někde tam vzadu je, ale ta nemoc je silnější. Není to o tom, že si člověk řekne: „Bude to dobré!“ „Musíš myslet pozitivně!“ „Hecni se!“ Nic z toho nepomáhá, někdy nepomáhají ani slova psychoterapeuta a je lepší si vzít nějaká psychofarmaka, aby člověk něco nevyvedl, tak se alespoň zklidnil a padl do postele a neměl sílu plnit přesně vymyšlený způsob a konat přípravy na konec existence.
Alenko, moc mě Vaše stránky oslovují, taky bojuji s psychikou. Musím říct, že mě osobně hospitalizace postupně z podobných stavů vytáhla. Držte se!