Po chvilkové přítomnosti světla a síly pro sepsání předchozího článku se dostavila opět krize. Spánek se mi neupravil a po jedné probdělé noci, přišla druhá, třetí a to už jsem nedávala. Byla jsem velmi unavená a bez nálady. Po domluvě s doktorem jsem si nasadila k antidepresivu, stabilizátoru nálady a depotnímu antipsychotiku, co užívám běžně, ještě antipsychotikum v tabletách a nějaký ten benzodiazepin. Tato kombinace mě společně s nedostatkem spánku převálcovala. V rozhovoru s psychiatrem padla i nabídka, že pokud by se to nezlepšovalo, bylo by dobré si zajít na příjem do jihlavské, či havlíčkobrodské psychiatrické nemocnice. A určitě tam nastoupit, pokud by se objevily suicidální tendence a s tím spojené chování. To naštěstí pro nedostatek síly nebylo na pořadu dne. Byla jsem z únavy a asi v kombinaci s nasazenými novými léky ztuhlá a utlumená. Sice jsem usínala s myšlenkami, že by bylo lepší se již neprobudit. Ale sama jsem neměla žádné jiné sebevražedné představy. Možná jsem v sobě měla jen takovou otázku, co by se stalo, kdybych užila všechny léky které vlastním. Ale pak jsem si řekla, že by se mi to určitě nepovedlo, že by mi vypumpovali žaludek. Odbouchla bych si játra, jako centrum, které by se snažilo všechny ty léky zmetabolizovat. A byla bych ještě větší mrzák.
Ležela jsem poslední dny v posteli a přemýšlela jsem, že bych chtěla sepsat autentický článek, ale to v době té krize není možné. Protože je člověk zcela paralyzovaný. V té chvíli jsem ráda, že si vůbec dojdu na záchod, něco sním. Jinak mi dělalo dobře ležet se zavřenýma očima a poslouchat ticho. Hlavně to ticho. Byla jsem uzavřená ve svém těle a hlavně ve své hlavě se svými myšlenkami, ideacemi.
Na sepsání delšího článku nemám zatím tolik sil.
