Velikonoční mučení

Kolem Velikonoc se můj dušení stav zhoupnul do depresivního ladění. Má duše křičela bolestí. Jak kdyby mou duši někdo mučil na mučidlech. Bolelo mě to i na těle. Tělo jsem měla ztuhlé. Nemohla jsem se přirozeně hýbat, všechno mě stálo velkou námahu. Zasmát pro mě byla konfrontace se ztuhlostí v obličeji. Mimické svaly se smát nechtěly. Ležela jsem v posteli a trpěla. Úzkost střídalo prázdno. Prázdno střídaly návaly sebenenávisti. Občas se zpřítomnila v duši i potlačená agresivita – opět se projevující rozlobením se na sebe, jak jsem neschopná. Neužitečná a k ničemu.

Bylo to vše nejspíše způsobeno tím, že jsem v únoru snižovala psychiatrickou medikaci po domluvě s lékařkou, protože mi bylo velmi dobře. Cítila jsem se po dlouhé době skvěle, snížila jsem si tedy léky pak ještě sama. Březen jsem prozvracela a neudržela jsem v sobě pychofarmaka a asi to bylo rozhodující pro to, aby účinné látky z léků klesly v krvi hladinami tak nízko, že jsem se propadla do smutku, bolesti a zmaru.

Díky pomoci jedné známé se mi zintenzivněly psychoterapie, zaplatila mi terapie navíc v Jihlavě. Plus se mi do toho ještě přidaly individuální psychoterapie, které mám absolvovat v rámci psychoterapeutického výcviku, které navštěvuji v Praze. Měla jsem terapii dvakrát týdně, jednu Jihlavskou a druhou Pražskou, a velmi mi to pomáhalo v průběhu mého zhoupnutí, mohla jsem se sdílet s bolestí a neefektivním propadem. Vyústilo to i v práci, kdy jsem měla problém docházet do práce a omezila jsem práci na nejnutnější aktivity, ale potom jsem si raději vzala dovolenou s tím, že si odpočinu a spraví se to. Celé období mé neefektivity a duševní bolesti trvalo přes tři týdny. Byla mi mou psychiatričkou nabídnuta pracovní neschopenka, ale s mým strachem, že mě někdo bude kontrolovat, jestli jsem opravdu doma, je pro mě velmi stresující. Této možnosti jsem proto nevyužila.

Po pozvolné rehabilitaci a vystoupení z proudu duševního bolení jsem opět nastoupila do procesu zotavení, které průběžně stále probíhá od začátku mého onemocnění, jen se někdy trochu přibrzdí, jindy rychle peláší.

V mém několikatýdenním propadu nálady jsem se zabývala myšlenkami na budoucnost, co mě čeká a nečeká. Měla jsem strach z budoucnosti na základě prožitků a zkušeností z minulosti s mým psychickým onemocněním. Měla jsem obavy, že to nebude trvat krátce, ale zase několik měsíců, že vypadnu z pracovního procesu a budu opět začínat od začátku.

I nyní, když píši tyto řádky, cítím v sobě duševní ztuhlost a prázdnotu, emoční plochost a nenaplněnost. Ale v porovnání s předešlými týdny je to na o mnoho lepší cestě.

Celkově mi k vyjití ze stavu neschopnosti pomohla i medikace navíc. Dostala jsem risperidon v množství sedmi tablet denně navíc a cítila jsem, jak mě to drží, aby se mé zhoubné myšlenky nerozjížděly do ještě zapeklitějších vykonstruovaných teorií o sobě.

Jelikož se cítím stále trochu paralyzovaná, vnímám pomalost svého myšlení, nebudu již dnes v psaní pokračovat, neboť mě to vyčerpává.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.