Politika života

Dnešní článek je netradiční. Dlouho vím jeho název, ale obsah se ve mně tvoří již několik dní až let. Možná se obsah ještě zcela uvnitř mě nevytvořil, ale již cítím přetlak, tudíž bych se chtěla s vámi o část z toho podělit.

Na úvod musím říct jednu velkou novinku. Není to taková novinka, všichni to tušíte, ale ano, už se to stalo! Dostala jsem vysněný fotoaparát! V sobotu 4. července 2020 jsem dostala SVŮJ PRVNÍ FOTOAPARÁT v životě! V třiceti letech. Emoce byly! Byla jsem dojatá za takový dar! Vysněný dar! Prostě zázrak! Vděčím za to lidem, kteří jsou svou podstatou výjimeční! Chtěla jsem jim věnovat celý článek – oslavě jejich dobré vůle, ale rozhodla jsem se, že se budu věnovat té veliké vděčnosti uvnitř svého srdce a budu se snažit takové skutky šířit kolem sebe. Nemám prostředky, abych dělala konkrétní skutky milosrdenství, ale budu se snažit dělat maximum v tom, co mohu nabídnout. A to je můj čas. Dávat lidem čas. Trávit tento čas s lidmi, kteří to chtějí, potřebují, stojí o to – obohacovat přátele, kamarády, rodinné příslušníky, lidi známé i neznámé. Všechny, kteří budou chtít něco takového ode mě přijmout. Jednoduše dávat a přijímat. Naslouchat a sdílet. Být tu oporou pro druhé. Nabízet řešení, ale i oporu při neřešitelnosti. Sdílet život jaký je. A to vězte, že těžkostí je mezi námi lidmi moc. Až příliš moc!

Lilie je někdy a někde chápána jako symbol naděje a budoucnosti..

S takovouto politikou vstupuji do nové etapy, éry svého bytí. Nebudu kandidovat za dobro celého světa, nebudu nikoho přesvědčovat, ale chci svědčit svým krátkým životem, že věřím v dobro a usiluji o něj! Není to jednoduché. Každý den vstoupit do dne s pevným přesvědčením – „Má to smysl.“ Lidská mysl je proměnlivá. Nestálá. Být pevně a neomylně přesvědčen je někdy i příznak patologie a nepřizpůsobivého smýšlení. Není jednoduché nepodlehnout klamu a iluzi. Snažím se hledat jako každý. Jako každý nacházím a ztrácím se v hledání současně.

Upřímným pohledem srdce nalezneme pro nás potřebné..

Rozhodovat se pro dobro s sebou nese veliká nebezpečí. Nebezpečí odvrácení se a sejití z cesty. Nebezpečí zpychnutí a na sebe zahledění se. Zahledění se na individuální dobro a prospěch. Očišťovat svoje srdce je nezbytnost. Jako nástroj očišťování nám může sloužit například svědomí, které je ale pro nejednoduchost potřeba vychovávat. Výchova svědomí probíhá pomocí zraku našeho srdce – emocemi a logikou ruku v ruce. Ne odděleně. Emoce bez logiky jsou city na scestí. City, které ztratily oporu. Logika bez emocí je chudoba mysli, jež vede k „pobytu na poušti bez vody“.

Pro očišťování srdce a výchovu svědomí je podstatné se pravidelně zastavovat a zpytovat. Ohlížet se na své cestě. Zastavit se v dnešní době není jednoduché. Přiznejme si to a zároveň na tom zapracujme. Zkvalitní se nám prožívání našich životů. Zostříme smysly, nabrousíme city a ostří logiky nám pomůže vyvarovat se zbytečných chyb.

Politická angažovanost srdce, potažmo duše je boj o uspořádání života podle pravidel přirozenosti. Je to proces rozhodování se podle mnohočetných zkušeností a zážitků. Angažovat se v životě je naše povinnost, nutnost a volba. Vyhasne-li „politická“ angažovanost v našem životě, vyhasne naše naděje a námi chápaný smysl právě naší cesty životem.

A k tomu všemu je potřeba veliká nálož LÁSKY! Bohužel. Bohudík. Je to tak.

Láska k sobě má být jako k nevěrnějšímu partnerovi v životě. Láska k druhým má mít podobu jako k nejdůležitějším osobám na našich cestách. Neříká se to jen tak. Není to klišé jen tak. Je to pravda! Mít lásku je podstata bytí. Nemám-li lásku k sobě, nemám chuť žít. Nemám-li lásku k druhým – nemám se proč přemáhat a vycházet ze své „komůrky“ – chcete-li komfortní zóny. Mám-li lásku k sobě, chci žít a nestrádat. Mám-li lásku druhých, chci se pro ně vydat. Být tady pro ně. Být tady denně a co možná nejdelší možný čas. Naplňovat dny pokorou, prací na sobě, činěním konkrétních činů, nebo prací. Prací, se kterou souhlasí i naše nevědomí. Není v rozporu s naší podstatou a s naším posláním. Není v konfliktu s vědomím sebe.

Nesmíme se stát kohouty na společném, či jen našem poli života a ještě k tomu s holým zadkem – „vyprázdněným srdcem“. To by byla tragédie.

A proč takový dlouhý úvod? Prosté to jest! Protože do mého života politicky zasáhlo mnoho lidí – měli jiné názory a měli jiné zájmy. A jak to říct jinak než že mě poznamenaly jejich zásahy do mé budoucnosti. Do mých vizí. Do mého přesvědčení. Změnily směřování, bortili sny. Snažili se mě napasovat do škatulek běžného smýšlení a průměrné existence. Nerespektovali moji jedinečnost. Nerespektovali moji jemnou, něžnou a křehkou duši. Neviděli mé já. Viděli sebe, svůj názor a své zájmy. Přehlíželi detaily i v ostatních, nejen ve mně.

Konkrétně? Měli jsme v osmé třídě základní školy předmět Volbu povolání. Napsala jsem jednou do jednoho dotazníku na otázku „Čím chci být?“, že se chci stát novinářkou, nebo psycholožkou. Dotyčná osoba mi řekla, že novinářka je náročné povolání a že to chce „excelentní, brilantní“ znalost českého jazyka a mnoho dalších výmluv. Ke kariéře psycholožky padly výmluvy podobného typu s důrazem a pochybnostmi – „Na to asi nemáš!“ . Odradilo mě to. Tato jedna zkušenost a názor dospělé osoby mě odradila od těchto povolání a od vize být novinářkou, nebo psycholožkou. A co se v mém životě nakonec stalo? Po mnoha letech temna a hledání jsem si založila web, abych se mohla nějak „novinářsky“ realizovat a jsem frekventantka psychodynamického psychoterapeutického výcviku a Pražské psychoterapeutické fakulty, abych mohla zkusit, jestli na to mám, nebo doopravdy nemám. Možná oboje ztroskotá, ale proč bych to nemohla zkusit. Proč mě ona dospělá osoba vymlouvala možný talent a přesvědčovala o neschopnosti zkusit tyto oblasti. A perlička? Na to že jsem si realizovala web, výcvik a fakultu „natruc“ jsem došla až zpětně. Nedělala jsem to vědomě. Až nyní po letech, nedávno, jsem si uvědomila, co se stalo a co následovalo a jak to vyústilo. Že tu touhu ani zásah dotyčné osoby neuhasil. Touha srdce je nesmazatelná a nepotlačitelná.

Podobně se mi to stalo s focením. Když jsem byla na základní škole a měli jsme si zvolit střední školu, nevěděla jsem kam podat přihlášku. A nevěděla jsem to proto, že mě ze zkušenosti dospělí, někdy i kamarádi podceňovali. Můj slovní projev asi vzbuzoval pochybnosti o mém nadání a talentu. Nedokázala jsem asi svým vzezřením vzbuzovat v lidech důvěru ve mně.

Nezavírejme oči před dětmi a mladými lidmi. Mají mít náš respekt a respektovat by se měla jejich jedinečnost a jejich budoucí přínos. Přestože bychom zase jako malý a mladý měli respektovat zkušenosti dospělých. Ale s mírou, nebo rezervou.

Po ustavičném pocitu, že mě druzí podceňují jsem dospěla k názoru, že ze mě nikdy fotografka pro National Geographic nebude. Vzdala jsem to předem. Netvrdím, že mám tolik odvahy a tolik talentu, abych se fotografkou NG doopravdy stala, ale věřit ve své sny nám umožňuje odpoutat se od přízemnosti a dokázat velké věci, které můžou mít dopad malý, nebo taky globální.

Proto si přeji, abychom se nevzdávali svých snů. Abychom se nenechávali odradit a abychom si šli pokud možno za tím, za čím nás vedou naše srdce – naše touhy.

Touhám čest a úctu.

S LÁSKOU SE VYLILA NA VAŠE MONITORY ALENINA DUŠE. 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.