Poklad

V každém z nás se skrývají možnosti, které nikdy nenaplníme a na které si nikdy nesáhneme. Proč to píši? Nevím. Vybavilo se mi to při slově poklad. Dneska to mám všechno vzhůru nohama. Vím název článku a nevím obsah. Nechám se překvapit, s čím se chci podělit a co s vámi chci sdílet. Možná právě ten poklad bude to, co mám v sobě ukryté, a mé vědomí o tom ještě neví a bude to pro mě – jako pro vás – překvapení.

Chtěla jsem s vámi probrat, co se týká mého neúspěšného hubnutí, jak jsem se měla v Adršpachu, jak se cítím a co je nového.

Hubnutí. Po červnovém úspěchu – shození tří kil – začalo období dovolených, narozenin, společenských letních událostí a tím pádem také období příležitostí, proč se nehlídat ve stravě a jejím složení, nevážit jednotlivé suroviny a proč si poctivě nepsat kalorie. Také k tomu přispěl fakt, že jsem si začala nakupovat „vlastní“ potraviny oproti zbytku rodiny a začalo mi to jít „do peněz“. Nemám tak vysoký důchod, abych si pro sebe na každý týden nakoupila za tisíc korun potraviny, zeleninu a další potřebné součásti mého nového jídelníčku. Tudíž to pro mě začalo být i drahé. Nejen náročné. Nešlo ani tak o hlad, jako o diskomfort spojený s vážením jídla a zapisováním kalorií. Sice jsem v poslední době nijak zvlášť nepřibrala, rozhodně jsem ani nezhubla. Nacházím se v bodě nula. A mám opět možnost vykročit.

Adršpach. Strávila jsem pět dní v pro mě neznámém prostředí. Byla jsem zde poprvé v životě a to jsem ani nestihla pořádně Adršpašsko-teplické skály – známé z pohádek, navštívit. Prožila jsem zde psychoterapeutický výcvik s prima lidmi. Známe se už od prosince 2017. A na každém výjezdu probereme, co se událo nového a jak se v tom cítíme. Doposavad jsem měla na každém výjezdu vždy svoji „skupinu“, což znamená, že mě ostatních deset lidí „poslouchá“ a snaží se na mě reagovat, jak na ně působí, co říkám. Odpovídají mi na moje otázky, s čím bych chtěla pomoct, poradit. Řešíme to společně. Doplňujeme se. Aktivně si nasloucháme a podpíráme se. A tentokrát – světe div se – jsem se cítila tak spokojená, že jsem neměla potřebu nic rozebírat. Je to pro mě novinka. Sice je to jistě jen přechodné :-), ale i to je milé zažívat.

Cítím se poslední dny vyrovnaná, spokojená a nadějeplná. Plná očekávání z nové práce a z toho vyplívajícího nového denního režimu.

Dále jsem se s vámi chtěla podělit o poezii všedního dne od jednoho dobrého kamaráda:

Jsi stále milá

Jako vybroušené umělecké dílo

Klidně bych se klaněl tvé ušlechtilosti

A podlézal ti 

Kdyby to nebylo tak divné

V šumění listí bych proložil tlukot svého srdce

(Neb tě mám moc rád)

Tvé oči kéž jsou oslněny všední krásou každého dne

Aby zahnalo i pouhé svítání slunce

Co člověk zakoušet nemusí

V lesích okolo

I v trávě

Neplýtvá se nadarmo zelení

Pro klid tvé duše

A psí zvyky olizují tvoje tváře

Láska ti pošeptá pouhé ticho k úplnému nadšení

(Ještě že smíš se smát v tom zmatku)

A jakoby každý den před usnutím

Naoko umírat do boží náruče

Nic tě nepodlom

Ty hezká (s doutníkem mezi rty)

A zákoutí veleměsta z proroctví

Ti ukáží svou pravou krásu

Vlastně i tak

Když povadneš na chvilku

Vzpřímené věže a pravé úhly

Ladnost starší než cokoliv

Nechá nahlédnout k pravé dokonalosti

Zvony ozřejmí skryté

Výše psaný text mě hladí, jak Slunko hladí každé ráno naši krajinu.
Prosvěcuje nový den a ukazuje naše sítě působení, jaké jsme si kolem sebe napletli.
Raduji se každý den více z maličkostí, jakožto i třeba ze zářijových jeřabin, které jsou též na snímku pohlazeny slunečním svitem.
Doutníčky jsou pro toto léto mým parťákem. Odžívám si jakési období vnitřní důležitosti, vážnosti, potenciální moudrosti a klidu, které mi přináší „chvilky pro sebe“ s doutníkem.
Ranní chvilka poezie 😀 Kdy si vás váš pes hlídá už od rána, abyste nezapomněli, že s ním máte jít na vycházku a doprovází vás u ranní hygieny, jakožto i na oněch místech… 🙂
Toto je konkrétně cesta v Adršpachu na Křížový vrch, ale pro mě osobně to bylo stoupání vstříc budoucnosti a kroky důvěry.

Chtěla jsem se snímky z poslední doby s vámi posdílet, jelikož spolu ani moc nesouvisí, ale jsou to tak zvané moje poklady všedních dní.

A jak je to s tím pokladem v úvodu. Asi tak, že poklad se ukrývá s každém dni a každém období, které prožíváme a užíváme plnými doušky. Více moudrosti mě nyní nenapadá.

Poklady nosíme v sobě, nejsou to poklady vnější, ale vnitřní. Vnitřní svoboda a nespoutanost. Plnost. Radost. Naplnění. Ale i dobře odžitý smutek, lítost, trpké a bolestné chvíle lze proměnit v poklady.

Poklad je něco vzácného, a tak bychom si jej měli opatrovat. Sdílet jen ve chvílích důvěry, lásky a pochopení. A občas si jej nechat jen pro sebe!

Jedna odpověď na “Poklad”

  1. Jééé, jak bych si dala jeřabinový čaj!

    Při prvním odstavci se mi vybavilo podobenství o zakopaných hřivnách.

    A kamarád, je fakt jen kamarád? Ptám se v dobrém a nečekám odpověď. 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.