Není nám občas zima? Ve vztazích? V komunikaci. Lidé kolem nás – někdy i my, nesdílíme pravdu, jak se cítíme, jak se máme a co děláme. Myslíme na jiné věci a mluvíme také o něčem jiném. Máme srdce nasměrované, ale směr nechceme prozradit. Směr tajíme často i sami před sebou. Snad ze strachu, nebo studu? Nevěříme si v těch našich plánech, nebo nevěříme v druhé?
Chybí nám teplo sdílení se, vzájemné důvěry, obohacování se o jiné názory, protože někdy nechceme, aby nám do našich plánů někdo mluvil. Nechceme jiné názory, protože by se nám rozpadl obraz o věci samotné?
Sice jsme schopní si omezeně přizvat pro radu někoho druhého, ale musí to být v naší režii. Myslím si, když jsme pro něco zapáleni, máme asi představy a možná až iluze o věci dané, či o nějakém projektu. A potřebujeme se v této bublině pohybovat, pokud nám bublinu někdo moc napíná, jsme nesví.
Jak sdílet ve vztazích, když nemáme dostatek důvěry v projekt samotný, či v sebe, nebo v druhé?
Ano, je to těžké. Za této situace je to skoro až nemožné.
Hlavní projektem by mělo být budování důvěry ve vztazích kolem nás. Upřímné sdílení se. Jak se mám, cítím – pravdivě. Ne milosrdně lživě. Neměli bychom se odbývat, měli bychom mít na sebe čas, abychom si tu pravdu mohli sdělit.
Dokážu si představit, že s pár lidmi, to tak můžeme mít, ale opravdu je pustíme tak hluboko? I ty nejbližší? Není to jen naše obrana, že si řekneme, že je naše upřímnost nad Slunce jasnější, ale ono je to pak v praxi jinak – aha! Nechci nás nabádat ke zpytování svědomí, ale k podnětům, jak zlepšit své vztahy, svůj pocit bytí a hlavně jak „živit“ svou duši pokrmem, který jí chutná.
A právě Vánoce mohou být dobrou příležitostí, kdy začít opakovaně narovnávat vztahy, mluvit o svých emocích, pocitech. O svých plánech, projektech, snech a vizích. Můžeme se pak společně vnitřně zahřívat a nemusí nám být chlad.
Mrazivé duševní rozpoložení nemusí být naším věčným vězením. Můžeme se rozehřívat postupně, ale dovolme si to. Přizvat ostatní, kterým bychom mohli věřit.
Neučme se mít ještě více se rádi a dávat sami sebe navzájem. Bude růst vzájemná důvěra a budeme se v takových vztazích cítit dobře, někdy až moc dobře a bude se nám dařit. Nebudeme-li se dávat, nebudeme ani nic dostávat.
Říkám si, jestli píšu zbytečné řádky. Všechno to máme postavené co nejlépe a prostě někomu se věřit fakt nedá a někomu nejde říct všechno. To je možné, ale pak se nabízí otázka, jak moc je pro nás dobré udržovat takové vyprázdněné vztahy.
Ale já si přesto myslím, že naše mysl umí tajit to podstatné i před námi samotnými, v rámci našich psychických obran, abychom se sami nezraňovali a nebyli v rozporu, ve při se společností, ve které působíme. Proč by mysl tedy netajila to důležité tajemství i před našimi rodiči, partnery, přáteli a kamarády, které je uvnitř nás?!
Tajemství naši podstaty, našeho poslání je to, oč tu běží. K tomu patří i ty detaily v podobě zařizování drobností, věcí, projektů a každodenní rozhodování se a stavění na hodnotách, nebo bez nich. Přizvání ostatních, nebo jejich popření. Nemusí to být davy, stačí jeden doprovázející důvěrník/důvěrnice.
