Blog

Dlouho jsem se neozvala s novinkami, nebo nějakým moudrem. Zjistila jsem, že některá má pojednání o jevech, kterých si všímám, jsou pro vás v podobě článku málo čtivé, viz statistika z Google Analytics a Exact Metrics dle návštěvnosti a délky čtení podobných článků.

Pro změnu vám napíši takový souhrn posledních dní, možná posledního měsíce, ať tušíte, jak žiji.

Poslední článek jsem publikovala 27. prosince. Od té doby se mnoho událo a málo se změnilo.

28. a 29. prosince jsem se zastavila mezi Vánoci a Silvestrem do práce na chráněné bydlení za klienty.

Na Silvestra jsem měla ještě kontrolu u psychiatryně, kde jsem poreferovala o svých posledních 14 dnech, od injekce jsme se od půlky prosince neviděly.

Během prvních lednových dní, kdy jsem šla fyzicky do práce až 6. ledna, jsem se zvládla vidět s rodinou a kamarády, chodila jsem s Kory na vycházky a společně i s kamarády, abychom byli na čerstvém vzduchu. V té době jsem ještě kouřila TOSCANO doutníky v počtu 3 až 6 denně. Zaplňovala jsem tím pocity prázdna, osamělosti a podobné jevy. Měla jsem pořád co dělat, v každé volné chvíli jsme si mohla zapálit doutníček a „relaxovat“.

Během ledna jsem si vyzvedla nový občanský průkaz s trvalým bydlištěm v Praze, zajistila jsem si modrou parkovací zónu. To je výsostné právo Pražáků. 🙂

Opět jsem probíhající první měsíc v roce proložila nějakými setkáními s kamarády.

Prožila jsem online setkání s psychoterapeutickým výcvikem, kdy jsme si řekli, jak se máme, když se nemůžeme scházet.

Zúčastnila jsem se online přednášek na téma duševního zdraví.

14. ledna jsem dokouřila zásoby doutníků a rozhodla se skončit s takovým množstvím vykouřených doutníčků. Zatím se mi daří si nezapálit. Už více jak týden. Přestože nemám bažení po kouření jako takovém, zdálo se mi dnes, jak jsem si tři doutníky koupila. Tak asi na ně pořád v nevědomí trochu myslím.

V půlce ledna jsem byla na kontrole, depotní injekci a pro léky a na individuální terapii.

Stihla jsem i setkání s novou výcvikovou terapeutkou, se kterou se poznáváme, jestli spolu budeme od března spolupracovat.

Během měsíce ledna jsem 13 dní v práci a 3 dny na home office.

Taky se mi od Vánoc celkem nedařilo spát dobře, tak jsem se s tím svěřila v půlce ledna na kontrole a doktorka mi snížila dávku antidepresiv, které mohou jakousi formu hypománie způsobovat, pokud jich je velká dávka a já měla maximální možnou dávku, tak uvidím, jaký to na mě bude mít vliv. Abych se snad nějak nepropadla v náladě, když jsem na tuto dávku byla zvyklá. A zároveň mi přidala ještě jedny antipsychotika na zklidnění jakési nevyčerpatelnosti.

Dneska jsem si ještě zašla na individuální terapii a setkání s terénní sestrou z jihlavského CDZ. Bylo to oboje moc příjemné a produktivní a o případných nových pokrocích vás budu informovat.

Není nám občas zima? Ve vztazích? V komunikaci. Lidé kolem nás – někdy i my, nesdílíme pravdu, jak se cítíme, jak se máme a co děláme. Myslíme na jiné věci a mluvíme také o něčem jiném. Máme srdce nasměrované, ale směr nechceme prozradit. Směr tajíme často i sami před sebou. Snad ze strachu, nebo studu? Nevěříme si v těch našich plánech, nebo nevěříme v druhé?

Chybí nám teplo sdílení se, vzájemné důvěry, obohacování se o jiné názory, protože někdy nechceme, aby nám do našich plánů někdo mluvil. Nechceme jiné názory, protože by se nám rozpadl obraz o věci samotné?

Sice jsme schopní si omezeně přizvat pro radu někoho druhého, ale musí to být v naší režii. Myslím si, když jsme pro něco zapáleni, máme asi představy a možná až iluze o věci dané, či o nějakém projektu. A potřebujeme se v této bublině pohybovat, pokud nám bublinu někdo moc napíná, jsme nesví.

Jak sdílet ve vztazích, když nemáme dostatek důvěry v projekt samotný, či v sebe, nebo v druhé?

Ano, je to těžké. Za této situace je to skoro až nemožné.

Hlavní projektem by mělo být budování důvěry ve vztazích kolem nás. Upřímné sdílení se. Jak se mám, cítím – pravdivě. Ne milosrdně lživě. Neměli bychom se odbývat, měli bychom mít na sebe čas, abychom si tu pravdu mohli sdělit.

Dokážu si představit, že s pár lidmi, to tak můžeme mít, ale opravdu je pustíme tak hluboko? I ty nejbližší? Není to jen naše obrana, že si řekneme, že je naše upřímnost nad Slunce jasnější, ale ono je to pak v praxi jinak – aha! Nechci nás nabádat ke zpytování svědomí, ale k podnětům, jak zlepšit své vztahy, svůj pocit bytí a hlavně jak „živit“ svou duši pokrmem, který jí chutná.

A právě Vánoce mohou být dobrou příležitostí, kdy začít opakovaně narovnávat vztahy, mluvit o svých emocích, pocitech. O svých plánech, projektech, snech a vizích. Můžeme se pak společně vnitřně zahřívat a nemusí nám být chlad.

Mrazivé duševní rozpoložení nemusí být naším věčným vězením. Můžeme se rozehřívat postupně, ale dovolme si to. Přizvat ostatní, kterým bychom mohli věřit.

Neučme se mít ještě více se rádi a dávat sami sebe navzájem. Bude růst vzájemná důvěra a budeme se v takových vztazích cítit dobře, někdy až moc dobře a bude se nám dařit. Nebudeme-li se dávat, nebudeme ani nic dostávat.

Říkám si, jestli píšu zbytečné řádky. Všechno to máme postavené co nejlépe a prostě někomu se věřit fakt nedá a někomu nejde říct všechno. To je možné, ale pak se nabízí otázka, jak moc je pro nás dobré udržovat takové vyprázdněné vztahy.

Ale já si přesto myslím, že naše mysl umí tajit to podstatné i před námi samotnými, v rámci našich psychických obran, abychom se sami nezraňovali a nebyli v rozporu, ve při se společností, ve které působíme. Proč by mysl tedy netajila to důležité tajemství i před našimi rodiči, partnery, přáteli a kamarády, které je uvnitř nás?!

Tajemství naši podstaty, našeho poslání je to, oč tu běží. K tomu patří i ty detaily v podobě zařizování drobností, věcí, projektů a každodenní rozhodování se a stavění na hodnotách, nebo bez nich. Přizvání ostatních, nebo jejich popření. Nemusí to být davy, stačí jeden doprovázející důvěrník/důvěrnice.

Okamžiky se dějí! Teď. Teď. Teď! Právě teď. V každém okamžiku je pro nás ukryta informace. Žitím okamžiku přijímáme informace o sobě a o světě. Přijetím těchto informací rosteme v poznání a někdy i v uvědomění. Právě to vše se mi nyní děje nějak intenzivněji než v letech předešlých. Považuji to za jakýsi triumf – mám chuť oslavovat vítězství! A nad čím, nebo kým? Nad ničím přeci. Já jsem nezvítězila nějak objektivně (nad nemocí, nad sebou, na druhými, nad prací..). Přesto to považuji za nějakou formu vítězství.

Je možné, že vnitřní pocit vítězství je možný díky lékům, které užívám. Mám dobré léky 🙂 – umožňují mi žít mimo sféru bludů a halucinací a mimo zajetí „negativních“ příznaků schizofrenie. Možná pocit vítězství nepůsobí léky. Jak vnímám vítězství právě dnes? Jak vítězství vnímáte dnes vy? V čem jste dnes zvítězili? Vybojovali jsme si na úkor zimního bahnivého období dobrou náladu, nebo jen o trochu lepší než sklesnou? O jaký milimetr jsme se dnes posunuli.

Já vnímám své vítězství například v drobnostech, že jsem schopna chodit do práce, telefonovat i s „cizími“ lidmi, psát pracovní emaily, vyřizovat potřebné věci na úřadech, komunikovat dle potřeby. Což pro mě není samozřejmost.

S úřady mám v poslední době četné zkušenosti. Stala jsem se například oficiálně občankou Prahy. Je ze mě Pražačka. Změnu trvalého bydliště máte povinnost oznámit taky na dalších místech a všude vyplňovat formuláře s novou adresou. To žádná, ale před například třemi, čtyřmi lety by pro mě bylo nemyslitelné něco podobného vyřídit. Je to pro mě vítězství v něčem neviditelném a neuchopitelném. Posunula jsem se. Z mé negramotnosti se postupně stává omezená gramotnost. 🙂

Natož představit si tenkrát „práci s lidmi“ – přestože se to ode mě očekávalo studiem medicíny. Ve svém příběhu nemoci jsem nebyla schopna druhým dávat, potřebovala jsem si jen brát, když jsem toho byla schopna. Potřebovala jsem druhé, ale nebyla jsem schopna tu pro druhé být. Myslím si to. Pracovat s lidmi bych jistě mohla, ale jak by to vypadalo.

Vítězství! Žasnu nad tím, že se zaobírám tímto tématem. V temnu deprese a v bolestech duše jsem si dříve myslela, že už nikdy tento stav nepřejde, že je to konečná. Ale! Světe div se.. Můj nespecifický pocit vítězství je dlouhodobý proces. Započatý právě ve chvílích, kdy už všechno vzdáte. Rezignujete. Pustíte ze svých rukou. A když se to ruku v ruce s léčbou podaří, máte podporu organizací, terapeutů, doktorů, rodiny, přátel, kamarádů, tak se dějí tyto věci. Tyto vítězné okamžiky! Nad nemocí jsem nevyhrála, ale zatím je nějak zkrocená a rozhodně chci v této formě žití s nemocí pokračovat, co to jen půjde. I kdyby to bylo jen do zítra. Každý den stojí za snahu očekávat zlepšení a stabilitu.

Svůj vnitřní pocit vítězství vnímám i při práci s klienty, kteří mají těžké duševní onemocnění, a já mám tu příležitost = milost, stát při nich, podporovat je, bavit se o každodennosti, pocitech, náladách, zážitcích, zkušenostech, úspěších i selháních. Radostech i strastech – propadech. A já? Jak si v tom stojím? Nevidím se očima klientů, ale za mě – je to zázrak! Za zraky všech se děje něco nepopsatelného, vznikají vazby. Tvoří se vztahy. Vtahuji se ke klientům a chci jim dávat. I si brát, co nabízejí. Svou čistou duši a lidskost. Svůj život a své okamžiky, které můžeme trávit společně – při vaření, úklidu, hraní her, při obyčejném rozhovoru, při návštěvě lékařů a v neposlední řadě i při kouření. 🙂 Někdo cigaretku, jiný doutníček. 🙂

Děje se nám to, co si v hloubi duše přejeme. Ubíráme se v životě tudy, kudy si přejeme jít. Věříme a jdeme. A vítězíme. Stále budu opakovat, nejde o objektivní vítězství – nemusí nás nikdo oslavovat, ale my se musíme vnímat jako vítězky/vítězové!

A ještě malý důvod k oslavě – asi před rokem jsem podala přihlášku v projektu Čistá duše – chtěla bych vydat knihu k destigmatizaci schizofrenie, a včera se mi ozvala paní z tohoto projektu, ať si zjistím rozpočet na vydání knihy a vyplním novou přihlášku pro nový rok a nové „výběrko“. Tak i kdyby se kniha nevydala, stejně mám velikou radost, že jsem a můžu se o něco podobného snažit. Držte palce! Držím je i já vám! Objímám vás!

Napadlo mě nad výše umístěným obrázkem, jak máme každý někdy na čele – „Nepovolaným vstup zakázán!“ Vzápětí jsem si uvědomila, že jsou to naše obrany mysli, které nás chrání, abychom si nepustili druhé moc k sobě, abychom se chránili na místech, které jsou citlivé, zraněné, vyvíjející se. Někdy se to vyvine až do odporu. Jsme pak v odporu vůči novým situacím, zážitkům a lidem. Pak se pohybujeme v tomto rozpoložení mezi dvěma póly. Jeden pól je rozvoj a druhý stagnace.

Rozvoj. Umíme-li s obranami mysli, či odporem pracovat, nebo si je alespoň občas uvědomujeme, posouváme svoje schopnosti. Profitujeme z každého nového dne a neustále se učíme, rozvíjíme a rosteme.

S tím jde ruku v ruce stagnace, jeden den jsme svěží, rosteme, druhý den jsme unavení, stagnujeme. Necháme svoje obrany puštěné a těšíme se z toho, že nás nic neotravuje – rozuměj – nic na nás nevyvíjí tlak, nebo si ho nepřipouštíme.

A jak je to v přítomnosti? Je tu neustálý boj mezi naším rozvojem a stagnací. Jsou tu opodstatněné obrany mysli, které naší psychice pomáhají udržet si rovnováhu a integritu. Je tu odpor, který nám někdy pomáhá nepřekročit své svědomí – morální a etické zásady – nepřekročit své tělo a svou duši. Dobrovolně se nenechat „znásilňovat“.

Jsou to nástroje, které nám umožňují přežít a obhájit své lidství.

V dobách, kdy jsme měla každý den naplněný bojem s duševní nemocí, jsem svou integritu chránila tím, že jsem se stáhla ze světa a stáhla jsem se do sebe. Měla jsme v sobě po určité období nepřekonatelný odpor ke světu a k druhým lidem, v těch nejhorších chvílích i k sobě. „Nepovolaným vstup zakázán!“ bylo všude kolem mě, nikoho jsem k sobě nechtěla pustit, protože jsem měla strach, že se jinak rozpadnu, nezvládnu to. A tak jsem si k sobě v době nemoci pustila jen pár lidí. A mezi nimi byla zastoupena osoba z oblasti psychiatrie, psychoterapie a osoba duchovního doprovázejícího. Jeden čas tato dvojka (psychiatr/zároveň terapeut a duchovní) byli mým jediným kontaktem se světem. Tak moc mě moje obrany mysli nedovolovaly komunikovat s okolím, ostatními kamarády a přáteli.

Nezkrotná obhájkyně – myšleno tak, že naše mysl nás nikdy nenechá ve štychu. Pořád myslí na nás. Je neustále připravena nás bránit, ochraňovat a varovat v dobách, kdy je nám těžko, ale i lehko.

Pak máme ale taky obrany, které chrání naše patologické společenské návyky, nešvary a různé povahové zlozvyky.

To se jedná o ochranu naší pýchy, našeho sobectví a sebestřednosti. Nejde o nic ctnostného. Znám to, co vám budu povídat. Jako každý na sobě pozoruji i záležitosti, za které se stydím a za které bych se nejraději propadla do země. A daný odpor, za těchto okolností, je pak jen nechuť, pohodlí, netrpělivost, nepokora, nevůle a neochota. Ať jde o názor, přizpůsobení se, ustoupení, prosazení a mnoho dalšího, co mě teď upřímně ani nenapadá. 🙂

Jedná se tedy o odpor, kdy nechceme „slézt z vajec“. Nejsme schopni se překonat, protože by to pro nás bylo moc namáhavé, složité, museli bychom se danému odporu podívat do očí, třeba se i trochu přemoct! A to – ach – je moc! Přeci!

Ale jak pak chceme žít poctivě každý svůj den, když před „odporem z pohodlí“ utíkáme a nechceme se s ním střetnout? No? My se s ním totiž musíme střetnout. A buď to uděláme sami, nebo nás k tomu těžké, či ještě těžší okolnosti přimějí.

Mluvila jsem dnes o dvou typech odporů. A to o odporu, který nás chrání před utržením větších ran, a o odporu, který nám brání v životě. A proč? Protože jsem viděla cedulku s nápisem „Nepovolaným vstup zakázán!“ 🙂 A uvědomila jsem si nad tím, jakou nezkrotnou obhájkyni máme všichni k dispozici, naši mysl, která na nás každý den myslí, myslí i za nás, pro nás a na druhé. Akorát někdy z ní uděláme zkrocenou obhájkyni, když se řídíme svým pohodlím, leností, nechutí, nevůlí a sobectvím.

Přeji vám drazí a milí krásný Advent roku dvacet jednadvacátého století. Bděme, těšme se, zklidněme se a očekávejme.

Ozývám se po delší době, neboť se událo pár věcí a čas plynul ještě rychleji než obvykle. Pokusím se o chronologické shrnutí událostí. Můj tanec kolem práce začal v půlce října vstupním pohovorem do nové práce na pozici Peer konzultantky. Vstupní pohovor se konal s malým zpožděním kvůli vládním opatřením a epidemiologické situaci. A můj nástup do práce se posunul na prvního listopadu. K nástupu do práce bylo nutné si obstarat výpis z rejstříku trestů, výpis ze zdravotnické dokumentace od praktické doktorky. Doložit ověřené kopie maturitního vysvědčení, certifikátu o kurzu na Peer konzultanta a vyplněný formulář ze vstupní prohlídky u podnikové doktorky – o způsobilosti k práci.

To vše jsem poté přinesla na personální oddělení milé paní, se kterou jsme dořešily i podpis mé pracovní smlouvy, náplně práce a mzdového výměru.

Během tohoto období proběhla i první online výuka mé víkendové fakulty – Pražské psychoterapeutické fakulty od Pražské vysoké školy psychosociálních studií. Během výuky jsme zvládla domalovat obraz podle čísel, ale zároveň jsem pozorně poslouchala.

S prací se spojila i myšlenka na případné stěhování, neboť bych do nové práce jezdila ze starého bytu z Jižního města do Bohnic cca hodinu patnáct minut a více. Stěhování se mělo udát během listopadu, neboť jsem si práci chtěla nejdříve vyzkoušet, v klidu se sbalit na starém bytě, vyřídit i technické náležitosti a do nového bytu, který jsem průběžně usilovně hledala na netu, jsem se chtěla nastěhovat od prvního prosince.

Z inzerátů různých bytů jsem si vybrala jeden, který je nedaleko mé nové práce, který se mi líbil a zamlouval. Absolvovala jsem prohlídku bytu s makléřem a do bytu jsem se zamilovala. Nějak jsem tušila, že je to on a že už nechci dále hledat. Ještě ale ve vzduchu visela otázka „Budu se zamlouvat majitelům bytu?“. Podle pana makléře bylo více zájemců o tento byt a majitelé, kteří si vyhrazovali právo vybrat sami mezi zájemci nového nájemce podle sympatií a takového malého „prolustrování“, kdy si zjistili, jestli nejsme v registru dlužníků, jestli nejsme v exekuci. A nakonec si vybrali mě! Měla jsem radost, ale zároveň jsem měla respekt, aby se něco do podpisu nájemní smlouvy nezvrtlo.

Smlouvu jsem s majiteli podepsala jeden den večer před koncem října, těsně předtím než byl vyhlášen zákaz nočního vycházení. Z podpisu smlouvy jsem dorazila kolem desáté večerní na starý byt a čekala mě na starém bytě poslední noc. Jelikož jsem byla jako nájemce vybrána, ale podmínka byla, že se nastěhuji od prvního listopadu, jinak bude nový byt nabídnut dalším uchazečům.

Tudíž jsem měla poslední týden v říjnu přestěhovat starý byt do nového, abych v něm mohla fungovat. A bylo též potřeba pořádně uklidit k předání starý byt.

Nastalo mi takové období, kdy jsem jezdila mezi domovem (Vysočinou) a novým a starým bytem (Praha 11 a Praha 8). Do toho jsem měla psychoterapii, nebo jsem vyřizovala například výpověď internetového připojení na starém bytě, datovou schránku pro komunikaci s úřady v dnešní době, nutné technické a organizační náležitosti spojené s novým bytem – parkování, přepis elektrické energie, pojištění odpovědnosti a domácnosti.. a podobné detaily. Do toho mi občas přišlo něco nového do bytu, takže to zase bylo třeba vyzvednout na druhém konci Prahy. Bylo toho hodně na mou hlavu, která to občas řešila i v noci, abych na nic nezapomněla.

A potom všem se stalo, že bylo pondělí druhého listopadu a já měla svůj první online pracovní několikahodinový hovor přes Google Meet. Zaškoloval mě nadřízený a bylo to prima. Celá natěšená a motivovaná jsem si dnes procházela 14 stran poznámek ze včerejšího hovoru. A pokud půjde zaškolování tímto tempem a nezpřísní se celospolečenská protikoronavirová opatření, mohla bych už osmnáctého listopadu za klienty do chráněného bydlení v Praze v Bohnicích.

Vím, že dnešní článek je mišmaš všeho možného, nemám ucelenou myšlenku. Chtěla jsem se po delší době ozvat a trochu se rozepsat a zrekapitulovat, co se v poslední době událo. Tedy shrnutí. Mám kde bydlet, dokonce je to v blízkosti mé práce a mám práci! Jaké to veliké věci! Opustila jsem starý byt, kde jsem prožila více jak pět let důležitých okamžiků – nyní historii – mého života. Opustila jsem Jižní město, které má své specifické kouzlo. Budu se tam i nadále ráda vracet. Podnikat procházky kolem Hostivařské přehrady, procházet se Botičským-Milíčovským lesem, nebo jen tak obcházet Chodovskou tvrz.

Prosím, držte mi palce v novém začátku. Všechno se může snadno zhroutit, kdyby mi psychika nefungovala. A s tím ruku v ruce jde samotné fyzické zdraví.

Přeji nám všem hodně sil ke každodennímu boji, silnou imunitu, radost a pokoj v srdci.

Ozývám se po delší době, protože mám klidové období. Díky celospolečenské epidemiologické situaci mi bylo zrušeno už pár akcí. Mezi těmi plánovanými několikadenními akcemi jsem si chtěla vždy nějaký den odfrknout a být s Korinkou. A tak se to sešlo, že mám celkem prázdný diář. Ale to se týká jen oficiálních programů. Obecně se nemám čas nudit. Je stále mnoho drobností, kterým se člověk jako součást rodiny může zabývat. Nejen, sama mám problém si najít čas na „svoje“.

Ráda se stavím za kamarády. Ráda si vyjdu s Kory na vycházku do podzimní přírody. Ráda si maluji – nyní mám před sebou novou výzvu, malování podle čísel. Díky tomuto postupu by se mohlo i přihodit, že bych si mohla namalovat konkrétní obrázek, který jsem si předem vybrala. Ráda si čtu. Ráda fotím. Ráda chodím na psychoterapii. Ráda spím, vařím, pokuřuji doutníček.

Nejen.

Klidové období je vzácnost. Je to vzácný čas. Jsem za něj vděčná. Říjen měl být ve znamení nové práce Peer konzultantky v Boně, ale právě kvůli výše popsané situaci se můj nástup minimálně o měsíc odložil. Pokud se situace zhorší, bude se dále odkládat. V půlce října bych měla mít odložený vstupní dvouhodinový pohovor, kde se dozvím více o své práci, podmínkách a mých povinnostech. Též se snad dozvím termín vstupní prohlídky u lékařky, abych mohla do práce nastoupit. V druhé půlce října bych měla v Boně stážovat a seznámit se postupně s celým multidisciplinárním týmem a chodem tohoto týmu. Od prvního listopadu možná nastoupím. Už píši možná, protože v dnešní době málo kdo ví, co náš čeká.

Tudíž si užívám stále převážně na Vysočině a ne v Praze. Přestože jsem se do Prahy na chvíli už otočila. Stihla jsem i výlet na Kvildě na Šumavě s dobrými kamarády.

V každém z nás se skrývají možnosti, které nikdy nenaplníme a na které si nikdy nesáhneme. Proč to píši? Nevím. Vybavilo se mi to při slově poklad. Dneska to mám všechno vzhůru nohama. Vím název článku a nevím obsah. Nechám se překvapit, s čím se chci podělit a co s vámi chci sdílet. Možná právě ten poklad bude to, co mám v sobě ukryté, a mé vědomí o tom ještě neví a bude to pro mě – jako pro vás – překvapení.

Chtěla jsem s vámi probrat, co se týká mého neúspěšného hubnutí, jak jsem se měla v Adršpachu, jak se cítím a co je nového.

Hubnutí. Po červnovém úspěchu – shození tří kil – začalo období dovolených, narozenin, společenských letních událostí a tím pádem také období příležitostí, proč se nehlídat ve stravě a jejím složení, nevážit jednotlivé suroviny a proč si poctivě nepsat kalorie. Také k tomu přispěl fakt, že jsem si začala nakupovat „vlastní“ potraviny oproti zbytku rodiny a začalo mi to jít „do peněz“. Nemám tak vysoký důchod, abych si pro sebe na každý týden nakoupila za tisíc korun potraviny, zeleninu a další potřebné součásti mého nového jídelníčku. Tudíž to pro mě začalo být i drahé. Nejen náročné. Nešlo ani tak o hlad, jako o diskomfort spojený s vážením jídla a zapisováním kalorií. Sice jsem v poslední době nijak zvlášť nepřibrala, rozhodně jsem ani nezhubla. Nacházím se v bodě nula. A mám opět možnost vykročit.

Adršpach. Strávila jsem pět dní v pro mě neznámém prostředí. Byla jsem zde poprvé v životě a to jsem ani nestihla pořádně Adršpašsko-teplické skály – známé z pohádek, navštívit. Prožila jsem zde psychoterapeutický výcvik s prima lidmi. Známe se už od prosince 2017. A na každém výjezdu probereme, co se událo nového a jak se v tom cítíme. Doposavad jsem měla na každém výjezdu vždy svoji „skupinu“, což znamená, že mě ostatních deset lidí „poslouchá“ a snaží se na mě reagovat, jak na ně působí, co říkám. Odpovídají mi na moje otázky, s čím bych chtěla pomoct, poradit. Řešíme to společně. Doplňujeme se. Aktivně si nasloucháme a podpíráme se. A tentokrát – světe div se – jsem se cítila tak spokojená, že jsem neměla potřebu nic rozebírat. Je to pro mě novinka. Sice je to jistě jen přechodné :-), ale i to je milé zažívat.

Cítím se poslední dny vyrovnaná, spokojená a nadějeplná. Plná očekávání z nové práce a z toho vyplívajícího nového denního režimu.

Dále jsem se s vámi chtěla podělit o poezii všedního dne od jednoho dobrého kamaráda:

Chtěla jsem se snímky z poslední doby s vámi posdílet, jelikož spolu ani moc nesouvisí, ale jsou to tak zvané moje poklady všedních dní.

A jak je to s tím pokladem v úvodu. Asi tak, že poklad se ukrývá s každém dni a každém období, které prožíváme a užíváme plnými doušky. Více moudrosti mě nyní nenapadá.

Poklady nosíme v sobě, nejsou to poklady vnější, ale vnitřní. Vnitřní svoboda a nespoutanost. Plnost. Radost. Naplnění. Ale i dobře odžitý smutek, lítost, trpké a bolestné chvíle lze proměnit v poklady.

Poklad je něco vzácného, a tak bychom si jej měli opatrovat. Sdílet jen ve chvílích důvěry, lásky a pochopení. A občas si jej nechat jen pro sebe!

Všimli jste si, že už píši padesátý první článek? To je pecka, viďte? Chci vám poděkovat za vaši přízeň. Za posledních třicet dní je vás tu průměrně 26 denně (780 návštěv) s tím, že stránky jsou zobrazovány v třikrát větším počtu (kolem 2300 zobrazení). To je na soukromý web parádní. Díky! Jste mi velkou podporou a oporou na mé cestě každým dnem. Nejen, že mi občas někteří napíšete, zavoláte, ale myslíte na mě a při osobním setkání se o to se mnou podělíte.

Celkově jsem po více jak dvou týdnech v lepší náladě. Už týden mám zpět na své hladině léky, které jsem se snažila snížit a zlepšil se mi spánek. S tím i mé fungování. Už mé tělo není tak těžké, jak kdyby bylo zavaleno kamením. Vnitřní tíha se proměnila v prázdno a místy ve vnitřní chaos. Říkala jsem si, proč mám v sobě tolik prázdna a na část jsem přišla. Myslím, že se z mého života vytratili lidé, se kterými jsem posledních šest let byla v intenzivním kontaktu, když jsem přebývala v Praze, chodili jsme na vycházky, probírali dopodrobna naše dny, pocity, myšlenky a činy. Tato častá „zpověď“ byla velice psychohygienická. Dělalo mi to dobře na utřídění si myšlenek a další směřování. Asi je to běžné, pokud má člověk druhého – například partnera, který je takovouto oporou. Ale já nemám partnera! Takže jsem na to sama. Jako mnoho lidí, to si uvědomuji, že ne každý má štěstí najít si svou drahou polovičku. A tak mi dochází, že to moje prázdno je právě místo, kam by se takový partner vešel. ALE TÍM TU NECHCI ROZJET SEZNAMKU! Čekám na toho „pravého“ a zatím jsem ho prostě a jednoduše nepotkala.

Někdy mám zároveň obavu, jestli jsem schopna partnerství. Jestli už nejsem moc dlouho zvyklá na svobodu a na single život. A dělání si toho, co je zrovna v mém programu, nebo moje povinnost. Bez ohledu na druhé. Ale obecně si uvědomuji, že hledám lásku. A sice můžu mít psa, ale lidskou lásku mi to nedává. Pochopitelně. Můžu mít rodičovskou lásku, sourozeneckou, ale ta partnerská je přeci něco úplně jiného. Je to společné zrání, společný růst, společné obohacování a vzájemné naplnění.

Asi se nakonec nechci moc o partnerství, které mi asi chybí, nebo bych ho rozhodně chtěla zkusit, rozepisovat. Myslela jsem, jaký to bude nekonečný článek, že napíšu o všech svých touhách, ale asi je to natolik intimní, že natolik se všichni tolik neznáme. 🙂

A s výše psaným souvisí pocity osamělosti, nadbytečnosti a samoty. Přestože jsem obklopena lidmi, nejsem zcela naplněna – není naplněna asi moje podstata ženy. Možná partnerky, manželky a matky. Sice si nyní nedokážu představit, že bych měla malého špunta a měla se o svůj režim dělit s malým človíčkem, ale doufám, že od toho je těhotenství a že tento požehnaný stav člověka připraví na nadcházející.

Tudíž se dá říct, že se necítím naplněna. Vnímám se jako stále čekající na lepší zítřky a vůbec si nedokážu představit, jestli to co dělám, jestli dělám správně. Jestli se dostatečně snažím naplnit svou podstatu a své poslaní. Jestli nedělám málo, málo se snažím, nevím, kdo to posoudí? Svědomí? Ale nalezením partnera to nekončí. Jako ani vstupem do manželství ani mateřstvím. Může to být pouze další posun k seberealizaci, ale jistě to nezaručí naplněnost lusknutím prstů – jenom tím, že to člověk dostane. Ještě je potřeba to ŽÍT! Ale jak na to? Prostě mě to opět utvrzuje v tom, že bych měla poctivě žít každý den, každou hodinu, minutu – co mi síly stačí. A potom se ukáže, jestli je to tak správně podle plodů života. A taky si dokážu představit, že ani já nemám mít děti, manžela. Že mám jiné poslání, které hledám a snažím se jej poznat, nějak uchopit a použít.

K tomu bych chtěla dodat, že jsem se včera zúčastnila kurzu Zotavení – Recovery – v Centru pro rozvoj péče o duševní zdraví v Praze. A že si uvědomuji, že abych mohla jít ve svém životě dále, nesmí být u kormidla mého života nemoc, ale právě zotavení. Nejlépe uzdravení, ale na to se plně spoléhat nemohu.

A na tomto kurzu jsem potkala skvělé lidi, kteří mají zkušenosti s duševním onemocněním a přesto dělají všechno pro to, aby byli naplněni. A aby je nemoc jakkoliv neomezovala. Každý den se rozhodují pro to, aby šli za tím, co jim určuje jejich srdce a ne nemoc. Nenechají ze sebe dělat oběti a nevymlouvají si, že to nejde. Všechno jde, když se pro to člověk uvnitř sebe opravdu rozhodne, ale jsou tu i tak věci, které jednotlivec svým rozhodnutím nezmění, to je fakt. Ale alespoň náš život je závislý na našich každodenních rozhodováních. Je to o vnitřní upřímnosti a poctivosti. Jestli si budeme nadále něco nalhávat a vzdávat se vlastní zodpovědnosti, nebo jestli půjdeme po hlavě do změny a do nových začátků.

Teď z jiného soudku. Ještě jsem vám chtěla ukázat vizitku, jakou jsem si nechala udělat pro případy, kdy mluvím o svém webu a chci lidem rychle předat upomínku na případnou návštěvu webu, které bych ráda na webu „potkala“. Akorát je tam chyba, jak to tak bývá. Připsala jsem letos před svůj věk jedničku, ale nespojila jsem to s tou třicítkou a šlo to tak do tisku. Ale já se mám nějak s chybami radši než bez chyb. Zase bych řekla, že to nějak vystihuje mojí povahu. Jsem chybující.