Blog

Díváme se na náš svět s nadhledem? Potřebujeme zapracovat na náhledu? Co se děje. Co se dělo.

Psala jsem si s jedním kamarádem, který svou schizofrenii léčil jógou. A přestal brát úplně léky. A jeho nemoc se mu vrátila. A tak ve mně vznikla myšlenka, že nelze zlomenou nohu léčit duchovně a nemocnou duši jakbysmet. Duch je v hierarchii nad duší a tělem. Tedy při zlomené noze nám pomůže sádra, dlaha, u někoho s poruchou srážení krve ještě léky na ředění krve. A náš duch může být se zlomenou nohou bdělý a uvědomělý a může nám pomáhat trpělivě snášet úděl a čekat až se zlomená noha zhojí samouzdravující schopností těla. Podobné je to i s duší. Bolavá, nemocná a zlomená duše se musí uzdravit „sama“ – samoúzdravnou schopností. Ale musíme jí dát k tomu podmínky. Léky, psychoterapie, zdravý životní styl. Změna patologických postojů a návyků. Ale když toto přeskočíme a začneme duši řešit jen z duchovního hlediska, vynecháme nástroje, které pomáhají duši se vzkřísit. Duch nám může být opět nápomocný úděl nemoci duše snášet a podpírat nás v jejím průběhu. A jak by mělo být primárně zdravé tělo a duše, tak i duch by měl být zdravý. I duch může být tedy nemocný. A nejčastěji tím, že ho přehlížíme a nesytíme našeho ducha. Je hubený, vyhladovělý, stále nespokojený, ovlivňuje svojí „náladou“ naše tělo (psychosomatika) a duši (psychiatrie). A přestože můžeme mít zdravé tělo a duši, náš duch může strádat. Ne, nadarmo se říká, že zdraví je stav úplně bio-psycho-socio-spirituální pohody. Proto bychom neměli přehlížet i tu spirituální stránku našeho zdraví. Tedy kultivovat a vyživovat našeho ducha = naši spiritualitu.

Všímám si kolem sebe mladých lidí, kteří ducha ubíjejí přílišnou aktivitou a dokonalostí, touhou po perfekcionismu, ale jejich duch hladoví. Mám příležitost vidět starší, kteří hladoví již desítky let a diví se, že jsou nespokojení, nerudní, rychle se naštvou, nevidí přesah běžných věcí a situací.

Ať chceme, nebo ne. Náš duch žije. Je s námi každý den. Je tu pro nás.

Buďto ho budeme přehlížet a bude nám nedobře, nebo budeme s duchem spolupracovat, věnovat se mu a bude nám ještě lépe. Každý má na to svou cestu, jak se ke svému duchu přiblížit. Jak ho zkontaktovat, být s ním ve spojení a užívat si jeho schopností, které nám mají vést k hlubšímu poznání – moudrosti, radosti, pokoji, lásce, trpělivosti, shovívavosti, vlídnosti, dobrotě, mírnosti, věrnosti, tichosti, zdrženlivosti a čistotě.

Nejsou to nároky, ale pozvánky.

Pozvánka cítit se ještě lépe, nebo teprve lépe. Nebo alespoň dobře, necítit tolik frustrace, nepopsatelné a nespecifické bolesti. Některé bolesti jsou právě křeče našeho ducha, který se snaží nás přinutiti k tomu, abychom si ho všimli. Zaregistrovali, že má své potřeby. Ale zároveň nepřeskakovali, že když je nemocné tělo – měli bychom jej léčit podle dostupných znalostí dosavadní lékařské vědy, podobné je to s naší duší. Nelze tyto oblasti léčit jen duchovně. Ale jak jsem uváděla výše, může být duch právě dobrý společník pro náročné období během období úzdravy těla a duše. Rozumíte mi? Alespoň přibližně, jak to myslím?

Já třeba můžu říct, že svou spiritualitu pěstuji a pěstovala jsem ji před duševním onemocněním, během (i když jsem někdy nerozuměla, co se se mnou děje), i poté. Je to pro mě veliká opora, která mi pomáhá naplnit každý den. Naplnit jej smyslem – i v každodenních záležitostech, při běžných činnostech, v práci, doma, s přáteli, o samotě a při těžkých chvílích.

Jeden únorový den jsem na instagramu narazila na příspěvek od dominicina_d (s jejím souhlasem uveřejňuji) a podělím se s vámi o něj:

“ poznat svoji hodnotu, vykročit z davu, umět říct ne, určit si priority, dbát na kvalitu, přetřídit kvantitu, začít si věřit, postupovat pomalu, pěstovat pokoru, vyjádřit úctu, být oporou, nebát se selhání, přijmout kritiku, umět se podívat do očí, budovat upřímnost, stanovit si hranice, být příkladem, nehledat výmluvy, najít odvahu, dodržet slib, pracovat na sobě, říkat pravdu, umět si nastavit zrcadlo, nebát se spadnout, naučit se vstát, neztrácet naději, smát se nahlas, umět se upřímně těšit, děkovat, nezapomínat stále žít, každý den si toto všechno připomínat“

@dominicina_d

Tvoří mi to den, přemýšlím nad tím. Říkám si, co tomu chybí, co si ještě uvnitř přejeme? O čem sníme? Více lásky? Není to v tom již obsaženo? Když se chceme učit pokoře, musíme mít srdce na dlani?

Dalo by se to asi přepsat jinými slovy: Poznat sám sebe, být jedinečný, umět se vymezit, vědět co chci, mít hodnoty, žít minimalismus, důvěřovat si, být pozorný, pokorný, projevovat úctu, podpírat druhé, nebát se prohry, umět pracovat s kritikou, mít upřímný pohled, nebýt bezhraniční, být vzorem bez výmluv a s odvahou, dodržet, co slíbím, posouvat se v životě, být pravdomluvný, umět se i ohlédnout, naučit se prohrávat a vítězit, nebýt beznadějný, být usměvavý, mít radost, být vděčný, stále žít…

Sice se mi to po přečtení velice zamlouvalo, ale pak jsem se ohlédla kolem sebe a uvědomila jsem si, že je to pěkné, ctnostné, přitažlivé, ale místy nedosažitelné. Když jsem byla uvězněna ve své duševní nemoci pár let, neměla jsem ani pomyšlení na podobná prohlášení. Chtěla jsem, někdy i nechtěla, přežít do druhého dne. Bylo mi jedno, jak na koho působím, chtěla jsem jen pokoj v duši. Všechna ta bolest nedovolovala si něco výše psaného vůbec uvědomovat. A pokud byla nějaká světlá chvilka, byla jsem ráda, že funguji a na vznešené záměry jsem nekoukala.

Ale co se nestalo, duše byla v takovém pekle, že ať chtěla, či nechtěla, očišťovala se od nánosů minulosti. Můžu říct, že kdo si prošel vážnější duševní nemocí (i fyzickou, obecně těžkým životem, nebo těžším obdobím), nejen já, ale třeba i klienti z práce, kamarádi a přátelé, nebo vy – tak se stalo něco, čemu říkám právě třeba osobní zotavení. Najednou se tyto hodnoty nestaly nedosažitelné mety, ale součásti nás. Myslím si, že i autorka, která napsala původní příspěvek na instagram si už na všechno z toho sáhla vlastní zkušeností a proto to možná píše, protože nechce, aby se to z jejího života vytratilo.

Tento článek by měl být pouze takovou „nálepkou na lednici“, která by nám měla připomínat, že mnoho z uvedeného máme v sobě, jen na to nesmíme zapomínat.

V tichu a míru si sednout se sebou. Uvědomit si, za čím se v životě honím, jestli je to štěstí, které se stále nedostavuje? Nebo i dostavuje, ale je za tím mnoho dřiny? Co takhle ubrat a těšit se z mála a ještě většího mála, až nakonec zbyde jenom to, že máme každý jen sami sebe. A co pak nabídnout druhým – ano, sami sebe. Svůj čas, svoji pozornost a třeba ještě sílu nebo i svou slabost.

Zdravím po krátkém výletě. Vyrazila jsem si s našima na procházky po horách Krkonošského národního parku.

Mám v sobě pár sdělení, se kterými bych se chtěla posdílet.

V práci se to příjemně rozjíždí, mám klienty, kteří se chtějí naučit i cizí jazyky, kromě nácviků každodenních činností. Ve středu jsem učila angličtinu a druhá klientka, když slyšela, že taky učím, tak si objednala doučování italštiny. 🙂 Tu jsem se nikdy neučila, tak se asi začnu učit od začátku s klientkou.

Sudoku, osmisměrky jsou nasnadě. Nebo křížovky. Také například „Člověče, nezlob se!“ Podařilo se uskutečnit i seznamovací aktivitu, kdy se klienti komunitního bydlení seznamovali ve dvojicích, dělali spolu rozhovor, a pak každý představoval toho druhého. Dále se stihl vytvořit i Strom života komunity, kdy jsme kořenům, kmenu a větvím daly specifické významy.

Měla jsem možnost se setkat s člověkem v psychotickém stavu, který byl poté nedobrovolně hospitalizovaný za účasti policie a zdravotnické záchranné služby. Zajímavý byl pro mě psychotický svět daného člověka, který byl „napojený“ na celý svět, četl myšlenky všem a věděl, že je v tom dobrý a byl na to hrdý. Což mi připomnělo mé období, kdy jsem prožívala velikášské bludy, měla jsem třeba mesiášský syndrom. Chtěla jsem být spasitelkou lidí, chtěla jsem je pozvat na cestu bezkompromisního uzdravení a osvobození. Vnímala jsem se jako anděl, posel Boží, který jen pomáhá, nikdy neškodí. Pak jsem narazila na realitu! Kdy mi to lidé kolem mě vyvraceli. A tak jsem se po čase vrátila zpátky na Zemi. Díky zkušeným lidem v mém okolí a jejich erudici. Vytrvalosti. A důvěře v mé uzdravení za pomocí psychiatrické medikaci a psychoterapie.

Ve volném čase jsem přišla sebereflexí na to, že se v poslední době hodně věnuji jídlu, respektive třeba pětkrát denně. Za to se neošidím, musím si uspokojit chutě, ale má to vliv na mojí váhu. Chutě jsou asi vetší než je potřeba každý den k uspokojení tělesných potřeb – přiměřenému kalorickému příjmu.

Úzkosti nijak tělesně nepociťuji, ale říkám si, jestli nemám takovou globální existenciální úzkost z toho, že jsem stále sama a jaký je tedy můj osud? Ptám se sama sebe. Protože to nevím. Možná by to vysvětlovalo ten můj apetit, prostě nahrazovat své psychické naplnění naplněním fyzickým – zaplnit se jídlem. Nevím, no.

Říkám si, že jsem vždy v životě měla období, kdy jsem hubla a kdy jsem přibírala, ale nikdy to nebylo plus 30 kilogramů. Oprava, teď to tak je! Snad je to také jen období. Snad časem přijdou impulsy a budu zaplněna a naplněna jimi. Doufám v to.

S tím, jak mám snad ještě jen nadváhu, nevím, nepřesné BMI jsem si raději nepočítala, vidím všechny lidi kolem sebe jako hubené, či vyhublé. Což by mi nevadilo, ale když pak vnímám, že se ti lidé, přestože mají krásné postavy a jsou zdraví, se nepřijímají – mají nějaký komplex, divím se, jaká patologie se v nich usadila a kde se to nesebepřijetí bere! Co pak máme dělat my „krev a mlíko“? 🙂 Nemají více problému hubení než otylý? Nejsou plnoštíhlí se sebou více spokojení?

Štíhlí lidé to neprezentují, že se sobě nelíbí, někteří se i sobě trochu líbí, ale pořád je něco ještě trochu nedokonalé, říkám si pak, jak jsou asi šťastní. Když vezmu své okamžiky „teď“ bývám převážně v poslední době šťastná a to nepatřím ani mezi hubené, zdravé a krásné.

Jak tito lidé fungují ve své psychice, když se stále za něco nenávidí, neoceňují, nedostatečně se vnímají jako spokojení. Zdraví je definováno jako biologické, psychologické a sociální (i spirituální) wellbeing.

Co když i u těch na první pohled „zdravých“ je skrytá nějaká patologie – taková jemná nuance, detail, temný odstín , který ale život dotyčného znepříjemňuje natolik, že není dostatečně sebepřijatý. Jak asi může být spokojený a šťastný, jak moc je takový člověk autentický a do jaké míry může druhým předávat radost, když zcela vnitřní radost nevlastní?

Ano, tlustí taky chtějí například shodit váhu. Poznám kolem sebe lidi, kteří mají kilogramy navíc s tím, že by rádi něco shodili, ale nezatěžují okolí a vlastně vyzařují více radosti než ty hubení. Mají v sobě jiskru života a spokojenosti. Pohody a nepoměřování se. Respektují svou nedokonalost a nijak se za to netrestají. S pokorou fakta přijímají. Jsou více otevření. Autentičtí ve své slabosti.

Říkám si, že se chci přiblížit těmto spokojeným, netrestajícím se, nehodnotícím se, nesoudícím, respektujícím a otevřeným. Kéž se mi to daří! A vám také.

Dlouho jsem se neozvala s novinkami, nebo nějakým moudrem. Zjistila jsem, že některá má pojednání o jevech, kterých si všímám, jsou pro vás v podobě článku málo čtivé, viz statistika z Google Analytics a Exact Metrics dle návštěvnosti a délky čtení podobných článků.

Pro změnu vám napíši takový souhrn posledních dní, možná posledního měsíce, ať tušíte, jak žiji.

Poslední článek jsem publikovala 27. prosince. Od té doby se mnoho událo a málo se změnilo.

28. a 29. prosince jsem se zastavila mezi Vánoci a Silvestrem do práce na chráněné bydlení za klienty.

Na Silvestra jsem měla ještě kontrolu u psychiatryně, kde jsem poreferovala o svých posledních 14 dnech, od injekce jsme se od půlky prosince neviděly.

Během prvních lednových dní, kdy jsem šla fyzicky do práce až 6. ledna, jsem se zvládla vidět s rodinou a kamarády, chodila jsem s Kory na vycházky a společně i s kamarády, abychom byli na čerstvém vzduchu. V té době jsem ještě kouřila TOSCANO doutníky v počtu 3 až 6 denně. Zaplňovala jsem tím pocity prázdna, osamělosti a podobné jevy. Měla jsem pořád co dělat, v každé volné chvíli jsme si mohla zapálit doutníček a „relaxovat“.

Během ledna jsem si vyzvedla nový občanský průkaz s trvalým bydlištěm v Praze, zajistila jsem si modrou parkovací zónu. To je výsostné právo Pražáků. 🙂

Opět jsem probíhající první měsíc v roce proložila nějakými setkáními s kamarády.

Prožila jsem online setkání s psychoterapeutickým výcvikem, kdy jsme si řekli, jak se máme, když se nemůžeme scházet.

Zúčastnila jsem se online přednášek na téma duševního zdraví.

14. ledna jsem dokouřila zásoby doutníků a rozhodla se skončit s takovým množstvím vykouřených doutníčků. Zatím se mi daří si nezapálit. Už více jak týden. Přestože nemám bažení po kouření jako takovém, zdálo se mi dnes, jak jsem si tři doutníky koupila. Tak asi na ně pořád v nevědomí trochu myslím.

V půlce ledna jsem byla na kontrole, depotní injekci a pro léky a na individuální terapii.

Stihla jsem i setkání s novou výcvikovou terapeutkou, se kterou se poznáváme, jestli spolu budeme od března spolupracovat.

Během měsíce ledna jsem 13 dní v práci a 3 dny na home office.

Taky se mi od Vánoc celkem nedařilo spát dobře, tak jsem se s tím svěřila v půlce ledna na kontrole a doktorka mi snížila dávku antidepresiv, které mohou jakousi formu hypománie způsobovat, pokud jich je velká dávka a já měla maximální možnou dávku, tak uvidím, jaký to na mě bude mít vliv. Abych se snad nějak nepropadla v náladě, když jsem na tuto dávku byla zvyklá. A zároveň mi přidala ještě jedny antipsychotika na zklidnění jakési nevyčerpatelnosti.

Dneska jsem si ještě zašla na individuální terapii a setkání s terénní sestrou z jihlavského CDZ. Bylo to oboje moc příjemné a produktivní a o případných nových pokrocích vás budu informovat.

Není nám občas zima? Ve vztazích? V komunikaci. Lidé kolem nás – někdy i my, nesdílíme pravdu, jak se cítíme, jak se máme a co děláme. Myslíme na jiné věci a mluvíme také o něčem jiném. Máme srdce nasměrované, ale směr nechceme prozradit. Směr tajíme často i sami před sebou. Snad ze strachu, nebo studu? Nevěříme si v těch našich plánech, nebo nevěříme v druhé?

Chybí nám teplo sdílení se, vzájemné důvěry, obohacování se o jiné názory, protože někdy nechceme, aby nám do našich plánů někdo mluvil. Nechceme jiné názory, protože by se nám rozpadl obraz o věci samotné?

Sice jsme schopní si omezeně přizvat pro radu někoho druhého, ale musí to být v naší režii. Myslím si, když jsme pro něco zapáleni, máme asi představy a možná až iluze o věci dané, či o nějakém projektu. A potřebujeme se v této bublině pohybovat, pokud nám bublinu někdo moc napíná, jsme nesví.

Jak sdílet ve vztazích, když nemáme dostatek důvěry v projekt samotný, či v sebe, nebo v druhé?

Ano, je to těžké. Za této situace je to skoro až nemožné.

Hlavní projektem by mělo být budování důvěry ve vztazích kolem nás. Upřímné sdílení se. Jak se mám, cítím – pravdivě. Ne milosrdně lživě. Neměli bychom se odbývat, měli bychom mít na sebe čas, abychom si tu pravdu mohli sdělit.

Dokážu si představit, že s pár lidmi, to tak můžeme mít, ale opravdu je pustíme tak hluboko? I ty nejbližší? Není to jen naše obrana, že si řekneme, že je naše upřímnost nad Slunce jasnější, ale ono je to pak v praxi jinak – aha! Nechci nás nabádat ke zpytování svědomí, ale k podnětům, jak zlepšit své vztahy, svůj pocit bytí a hlavně jak „živit“ svou duši pokrmem, který jí chutná.

A právě Vánoce mohou být dobrou příležitostí, kdy začít opakovaně narovnávat vztahy, mluvit o svých emocích, pocitech. O svých plánech, projektech, snech a vizích. Můžeme se pak společně vnitřně zahřívat a nemusí nám být chlad.

Mrazivé duševní rozpoložení nemusí být naším věčným vězením. Můžeme se rozehřívat postupně, ale dovolme si to. Přizvat ostatní, kterým bychom mohli věřit.

Neučme se mít ještě více se rádi a dávat sami sebe navzájem. Bude růst vzájemná důvěra a budeme se v takových vztazích cítit dobře, někdy až moc dobře a bude se nám dařit. Nebudeme-li se dávat, nebudeme ani nic dostávat.

Říkám si, jestli píšu zbytečné řádky. Všechno to máme postavené co nejlépe a prostě někomu se věřit fakt nedá a někomu nejde říct všechno. To je možné, ale pak se nabízí otázka, jak moc je pro nás dobré udržovat takové vyprázdněné vztahy.

Ale já si přesto myslím, že naše mysl umí tajit to podstatné i před námi samotnými, v rámci našich psychických obran, abychom se sami nezraňovali a nebyli v rozporu, ve při se společností, ve které působíme. Proč by mysl tedy netajila to důležité tajemství i před našimi rodiči, partnery, přáteli a kamarády, které je uvnitř nás?!

Tajemství naši podstaty, našeho poslání je to, oč tu běží. K tomu patří i ty detaily v podobě zařizování drobností, věcí, projektů a každodenní rozhodování se a stavění na hodnotách, nebo bez nich. Přizvání ostatních, nebo jejich popření. Nemusí to být davy, stačí jeden doprovázející důvěrník/důvěrnice.

Okamžiky se dějí! Teď. Teď. Teď! Právě teď. V každém okamžiku je pro nás ukryta informace. Žitím okamžiku přijímáme informace o sobě a o světě. Přijetím těchto informací rosteme v poznání a někdy i v uvědomění. Právě to vše se mi nyní děje nějak intenzivněji než v letech předešlých. Považuji to za jakýsi triumf – mám chuť oslavovat vítězství! A nad čím, nebo kým? Nad ničím přeci. Já jsem nezvítězila nějak objektivně (nad nemocí, nad sebou, na druhými, nad prací..). Přesto to považuji za nějakou formu vítězství.

Je možné, že vnitřní pocit vítězství je možný díky lékům, které užívám. Mám dobré léky 🙂 – umožňují mi žít mimo sféru bludů a halucinací a mimo zajetí „negativních“ příznaků schizofrenie. Možná pocit vítězství nepůsobí léky. Jak vnímám vítězství právě dnes? Jak vítězství vnímáte dnes vy? V čem jste dnes zvítězili? Vybojovali jsme si na úkor zimního bahnivého období dobrou náladu, nebo jen o trochu lepší než sklesnou? O jaký milimetr jsme se dnes posunuli.

Já vnímám své vítězství například v drobnostech, že jsem schopna chodit do práce, telefonovat i s „cizími“ lidmi, psát pracovní emaily, vyřizovat potřebné věci na úřadech, komunikovat dle potřeby. Což pro mě není samozřejmost.

S úřady mám v poslední době četné zkušenosti. Stala jsem se například oficiálně občankou Prahy. Je ze mě Pražačka. Změnu trvalého bydliště máte povinnost oznámit taky na dalších místech a všude vyplňovat formuláře s novou adresou. To žádná, ale před například třemi, čtyřmi lety by pro mě bylo nemyslitelné něco podobného vyřídit. Je to pro mě vítězství v něčem neviditelném a neuchopitelném. Posunula jsem se. Z mé negramotnosti se postupně stává omezená gramotnost. 🙂

Natož představit si tenkrát „práci s lidmi“ – přestože se to ode mě očekávalo studiem medicíny. Ve svém příběhu nemoci jsem nebyla schopna druhým dávat, potřebovala jsem si jen brát, když jsem toho byla schopna. Potřebovala jsem druhé, ale nebyla jsem schopna tu pro druhé být. Myslím si to. Pracovat s lidmi bych jistě mohla, ale jak by to vypadalo.

Vítězství! Žasnu nad tím, že se zaobírám tímto tématem. V temnu deprese a v bolestech duše jsem si dříve myslela, že už nikdy tento stav nepřejde, že je to konečná. Ale! Světe div se.. Můj nespecifický pocit vítězství je dlouhodobý proces. Započatý právě ve chvílích, kdy už všechno vzdáte. Rezignujete. Pustíte ze svých rukou. A když se to ruku v ruce s léčbou podaří, máte podporu organizací, terapeutů, doktorů, rodiny, přátel, kamarádů, tak se dějí tyto věci. Tyto vítězné okamžiky! Nad nemocí jsem nevyhrála, ale zatím je nějak zkrocená a rozhodně chci v této formě žití s nemocí pokračovat, co to jen půjde. I kdyby to bylo jen do zítra. Každý den stojí za snahu očekávat zlepšení a stabilitu.

Svůj vnitřní pocit vítězství vnímám i při práci s klienty, kteří mají těžké duševní onemocnění, a já mám tu příležitost = milost, stát při nich, podporovat je, bavit se o každodennosti, pocitech, náladách, zážitcích, zkušenostech, úspěších i selháních. Radostech i strastech – propadech. A já? Jak si v tom stojím? Nevidím se očima klientů, ale za mě – je to zázrak! Za zraky všech se děje něco nepopsatelného, vznikají vazby. Tvoří se vztahy. Vtahuji se ke klientům a chci jim dávat. I si brát, co nabízejí. Svou čistou duši a lidskost. Svůj život a své okamžiky, které můžeme trávit společně – při vaření, úklidu, hraní her, při obyčejném rozhovoru, při návštěvě lékařů a v neposlední řadě i při kouření. 🙂 Někdo cigaretku, jiný doutníček. 🙂

Děje se nám to, co si v hloubi duše přejeme. Ubíráme se v životě tudy, kudy si přejeme jít. Věříme a jdeme. A vítězíme. Stále budu opakovat, nejde o objektivní vítězství – nemusí nás nikdo oslavovat, ale my se musíme vnímat jako vítězky/vítězové!

A ještě malý důvod k oslavě – asi před rokem jsem podala přihlášku v projektu Čistá duše – chtěla bych vydat knihu k destigmatizaci schizofrenie, a včera se mi ozvala paní z tohoto projektu, ať si zjistím rozpočet na vydání knihy a vyplním novou přihlášku pro nový rok a nové „výběrko“. Tak i kdyby se kniha nevydala, stejně mám velikou radost, že jsem a můžu se o něco podobného snažit. Držte palce! Držím je i já vám! Objímám vás!

Napadlo mě nad výše umístěným obrázkem, jak máme každý někdy na čele – „Nepovolaným vstup zakázán!“ Vzápětí jsem si uvědomila, že jsou to naše obrany mysli, které nás chrání, abychom si nepustili druhé moc k sobě, abychom se chránili na místech, které jsou citlivé, zraněné, vyvíjející se. Někdy se to vyvine až do odporu. Jsme pak v odporu vůči novým situacím, zážitkům a lidem. Pak se pohybujeme v tomto rozpoložení mezi dvěma póly. Jeden pól je rozvoj a druhý stagnace.

Rozvoj. Umíme-li s obranami mysli, či odporem pracovat, nebo si je alespoň občas uvědomujeme, posouváme svoje schopnosti. Profitujeme z každého nového dne a neustále se učíme, rozvíjíme a rosteme.

S tím jde ruku v ruce stagnace, jeden den jsme svěží, rosteme, druhý den jsme unavení, stagnujeme. Necháme svoje obrany puštěné a těšíme se z toho, že nás nic neotravuje – rozuměj – nic na nás nevyvíjí tlak, nebo si ho nepřipouštíme.

A jak je to v přítomnosti? Je tu neustálý boj mezi naším rozvojem a stagnací. Jsou tu opodstatněné obrany mysli, které naší psychice pomáhají udržet si rovnováhu a integritu. Je tu odpor, který nám někdy pomáhá nepřekročit své svědomí – morální a etické zásady – nepřekročit své tělo a svou duši. Dobrovolně se nenechat „znásilňovat“.

Jsou to nástroje, které nám umožňují přežít a obhájit své lidství.

V dobách, kdy jsme měla každý den naplněný bojem s duševní nemocí, jsem svou integritu chránila tím, že jsem se stáhla ze světa a stáhla jsem se do sebe. Měla jsme v sobě po určité období nepřekonatelný odpor ke světu a k druhým lidem, v těch nejhorších chvílích i k sobě. „Nepovolaným vstup zakázán!“ bylo všude kolem mě, nikoho jsem k sobě nechtěla pustit, protože jsem měla strach, že se jinak rozpadnu, nezvládnu to. A tak jsem si k sobě v době nemoci pustila jen pár lidí. A mezi nimi byla zastoupena osoba z oblasti psychiatrie, psychoterapie a osoba duchovního doprovázejícího. Jeden čas tato dvojka (psychiatr/zároveň terapeut a duchovní) byli mým jediným kontaktem se světem. Tak moc mě moje obrany mysli nedovolovaly komunikovat s okolím, ostatními kamarády a přáteli.

Nezkrotná obhájkyně – myšleno tak, že naše mysl nás nikdy nenechá ve štychu. Pořád myslí na nás. Je neustále připravena nás bránit, ochraňovat a varovat v dobách, kdy je nám těžko, ale i lehko.

Pak máme ale taky obrany, které chrání naše patologické společenské návyky, nešvary a různé povahové zlozvyky.

To se jedná o ochranu naší pýchy, našeho sobectví a sebestřednosti. Nejde o nic ctnostného. Znám to, co vám budu povídat. Jako každý na sobě pozoruji i záležitosti, za které se stydím a za které bych se nejraději propadla do země. A daný odpor, za těchto okolností, je pak jen nechuť, pohodlí, netrpělivost, nepokora, nevůle a neochota. Ať jde o názor, přizpůsobení se, ustoupení, prosazení a mnoho dalšího, co mě teď upřímně ani nenapadá. 🙂

Jedná se tedy o odpor, kdy nechceme „slézt z vajec“. Nejsme schopni se překonat, protože by to pro nás bylo moc namáhavé, složité, museli bychom se danému odporu podívat do očí, třeba se i trochu přemoct! A to – ach – je moc! Přeci!

Ale jak pak chceme žít poctivě každý svůj den, když před „odporem z pohodlí“ utíkáme a nechceme se s ním střetnout? No? My se s ním totiž musíme střetnout. A buď to uděláme sami, nebo nás k tomu těžké, či ještě těžší okolnosti přimějí.

Mluvila jsem dnes o dvou typech odporů. A to o odporu, který nás chrání před utržením větších ran, a o odporu, který nám brání v životě. A proč? Protože jsem viděla cedulku s nápisem „Nepovolaným vstup zakázán!“ 🙂 A uvědomila jsem si nad tím, jakou nezkrotnou obhájkyni máme všichni k dispozici, naši mysl, která na nás každý den myslí, myslí i za nás, pro nás a na druhé. Akorát někdy z ní uděláme zkrocenou obhájkyni, když se řídíme svým pohodlím, leností, nechutí, nevůlí a sobectvím.

Přeji vám drazí a milí krásný Advent roku dvacet jednadvacátého století. Bděme, těšme se, zklidněme se a očekávejme.

Ozývám se po delší době, neboť se událo pár věcí a čas plynul ještě rychleji než obvykle. Pokusím se o chronologické shrnutí událostí. Můj tanec kolem práce začal v půlce října vstupním pohovorem do nové práce na pozici Peer konzultantky. Vstupní pohovor se konal s malým zpožděním kvůli vládním opatřením a epidemiologické situaci. A můj nástup do práce se posunul na prvního listopadu. K nástupu do práce bylo nutné si obstarat výpis z rejstříku trestů, výpis ze zdravotnické dokumentace od praktické doktorky. Doložit ověřené kopie maturitního vysvědčení, certifikátu o kurzu na Peer konzultanta a vyplněný formulář ze vstupní prohlídky u podnikové doktorky – o způsobilosti k práci.

To vše jsem poté přinesla na personální oddělení milé paní, se kterou jsme dořešily i podpis mé pracovní smlouvy, náplně práce a mzdového výměru.

Během tohoto období proběhla i první online výuka mé víkendové fakulty – Pražské psychoterapeutické fakulty od Pražské vysoké školy psychosociálních studií. Během výuky jsme zvládla domalovat obraz podle čísel, ale zároveň jsem pozorně poslouchala.

S prací se spojila i myšlenka na případné stěhování, neboť bych do nové práce jezdila ze starého bytu z Jižního města do Bohnic cca hodinu patnáct minut a více. Stěhování se mělo udát během listopadu, neboť jsem si práci chtěla nejdříve vyzkoušet, v klidu se sbalit na starém bytě, vyřídit i technické náležitosti a do nového bytu, který jsem průběžně usilovně hledala na netu, jsem se chtěla nastěhovat od prvního prosince.

Z inzerátů různých bytů jsem si vybrala jeden, který je nedaleko mé nové práce, který se mi líbil a zamlouval. Absolvovala jsem prohlídku bytu s makléřem a do bytu jsem se zamilovala. Nějak jsem tušila, že je to on a že už nechci dále hledat. Ještě ale ve vzduchu visela otázka „Budu se zamlouvat majitelům bytu?“. Podle pana makléře bylo více zájemců o tento byt a majitelé, kteří si vyhrazovali právo vybrat sami mezi zájemci nového nájemce podle sympatií a takového malého „prolustrování“, kdy si zjistili, jestli nejsme v registru dlužníků, jestli nejsme v exekuci. A nakonec si vybrali mě! Měla jsem radost, ale zároveň jsem měla respekt, aby se něco do podpisu nájemní smlouvy nezvrtlo.

Smlouvu jsem s majiteli podepsala jeden den večer před koncem října, těsně předtím než byl vyhlášen zákaz nočního vycházení. Z podpisu smlouvy jsem dorazila kolem desáté večerní na starý byt a čekala mě na starém bytě poslední noc. Jelikož jsem byla jako nájemce vybrána, ale podmínka byla, že se nastěhuji od prvního listopadu, jinak bude nový byt nabídnut dalším uchazečům.

Tudíž jsem měla poslední týden v říjnu přestěhovat starý byt do nového, abych v něm mohla fungovat. A bylo též potřeba pořádně uklidit k předání starý byt.

Nastalo mi takové období, kdy jsem jezdila mezi domovem (Vysočinou) a novým a starým bytem (Praha 11 a Praha 8). Do toho jsem měla psychoterapii, nebo jsem vyřizovala například výpověď internetového připojení na starém bytě, datovou schránku pro komunikaci s úřady v dnešní době, nutné technické a organizační náležitosti spojené s novým bytem – parkování, přepis elektrické energie, pojištění odpovědnosti a domácnosti.. a podobné detaily. Do toho mi občas přišlo něco nového do bytu, takže to zase bylo třeba vyzvednout na druhém konci Prahy. Bylo toho hodně na mou hlavu, která to občas řešila i v noci, abych na nic nezapomněla.

A potom všem se stalo, že bylo pondělí druhého listopadu a já měla svůj první online pracovní několikahodinový hovor přes Google Meet. Zaškoloval mě nadřízený a bylo to prima. Celá natěšená a motivovaná jsem si dnes procházela 14 stran poznámek ze včerejšího hovoru. A pokud půjde zaškolování tímto tempem a nezpřísní se celospolečenská protikoronavirová opatření, mohla bych už osmnáctého listopadu za klienty do chráněného bydlení v Praze v Bohnicích.

Vím, že dnešní článek je mišmaš všeho možného, nemám ucelenou myšlenku. Chtěla jsem se po delší době ozvat a trochu se rozepsat a zrekapitulovat, co se v poslední době událo. Tedy shrnutí. Mám kde bydlet, dokonce je to v blízkosti mé práce a mám práci! Jaké to veliké věci! Opustila jsem starý byt, kde jsem prožila více jak pět let důležitých okamžiků – nyní historii – mého života. Opustila jsem Jižní město, které má své specifické kouzlo. Budu se tam i nadále ráda vracet. Podnikat procházky kolem Hostivařské přehrady, procházet se Botičským-Milíčovským lesem, nebo jen tak obcházet Chodovskou tvrz.

Prosím, držte mi palce v novém začátku. Všechno se může snadno zhroutit, kdyby mi psychika nefungovala. A s tím ruku v ruce jde samotné fyzické zdraví.

Přeji nám všem hodně sil ke každodennímu boji, silnou imunitu, radost a pokoj v srdci.